Prohozený (drarry) [DOKONČENO]

1.

~*~

Byl jsem v temné místnosti, do které pronikl slabí proužek světla, zřejmě ode dveří. Chtěl jsem jít pryč, ale byl jsem k něčemu připoutaný.

"Tak ses konečně probral... dýl ti to vážně trvat nemohlo, že?" pověděl MŮJ výsměšný hlas po mé pravici. Otočil jsem se k němu a i přes mizerné osvětlení jsem mu viděl do tváře. Koukal jsem se sobě samému do očí, jenže výraz a styl řeči se mi vůbec nepodobá.

"Kdo js-i?" optal jsem se s pevným hlasem, který se mi nakonec zlomil. Zhrozil jsem se. Nebyl to můj hlas. Poznal jsem ho a nelíbilo se mi proč vychází zrovna ze mě. PROČ MÁM DO PRDELE HLAS DRACA MALFOYE A PROČ VIDÍM PŘED SEBOU SVÉ TĚLO. Absolutně jsem to nechápal. Podíval jsem se zpět na 'sebe' a na MÉ tváři měl ten debilní úšklebek. "M-malfoyi?" nejistě jsem na něj promluvil. "Vypadáš dost zaskočeně ~Potty~" řekl tak sladce až mi z toho přejel mráz po zádech.

"Co se děje, je to zase nějaký tvůj vtip...?!" zařval jsem na něj "Myslíš si, že bych si s tebou dobrovolně vyměnil mé nádherné tělo?!" štěkl po mě. Nevím co na to říct, v hlavě mám podivné prázdno a bolí mě, jako kdyby si s ní někdo pohrával.

Snažil jsem se nějak vykroutit z těch pout, jenže když jsem jim dělal odpor utáhly se. "Ani bych se nesnažil, jsou začarovaný." prohodil jen tak mimochodem Malfoy. "Tos mi to nemohl říct dřív?!" vyjel jsem po něm. "Neptal ses." odpověděl lhostejně. Ve mě to začalo neskutečně vřít vztekem.

"Proč máme prohozený těla a jsme tu svázaný... co se stalo, nedokážu si vzpomenout co bylo?!" avšak Malfoy už neodpověděl, podíval se na mě ublíženým pohledem a otočil se ke mě zády.

~*~

Probudil jsem se celý zpocený a udýchaný jako kdybych uběhl několik kol okolo Bradavic. Rychle jsem se rozběhl do koupelny a bylo mi jedno, že je hluboká noc. Potřeboval jsem se vidět, potřeboval jsem se ujistit, že já jsem pořád já a ne nějaký podělaný Malfoy. Viděl jsem svůj odraz a spadl mi kámen ze srdce. Sice jsem neměl brýle, ale i přes příšerný zrak a šero jsem poznal černý rozcuch a smaragdovou zeleň v očích.

Ještě notnou chvíli jsem se prohlížel a ujišťoval se, že se mi to nezdá a stále budu vypadat stejně. A pak jsem se vydal zpět k posteli. Jenže jsem už nešel do ní, nýbrž jsem popadl brýle, hůlku a vyhrabal z kufru neviditelný plášť s Pobertovým plánkem.

Zkontroloval jsem cestu a zpoza neviditelného pláště se vydal směr Astronomická věž.

424 slov