Prohozený (drarry) [DOKONČENO]

3.

Seděl jsem v lavici a sotva vnímal co Snape zase mele za výklad. Dnes jsem prostě myšlenkami jinde. Docela mě štve, že skoro všechny hodiny máme společné se Zmijozelem. Jako by to udělali schválně a šoupli nás spolu do jedné třídy a spolupracujte. Jo... to se jim lehko řekne. Kdo by chtěl s těma arogantníma tupcema spolupracovat.

"... tak třeba vy pane Malfoyi s panem Potterem, který jistě ví co jsem před chvílí říkal." Do háje, lepší to snad být nemůže. Nejenže mě oslovil Snape a nemám páru o čem mlel, ale taky čirou náhodou mě prostě na něco dal dohromady s Malfoyem, zase... to se ti učitelé proti mě spikli, že mi takto ztěžují školní život. "Emm... mohl byste to zopakovat em já totiž..." vybreptal jsem a myslím, že ho to naštvalo víc, než kdybych nic neřekl. "Odebírám Nebelvíru 10 bodů za Vaši nepozornost... a teď se laskavě postavte a názorně nám s panem Malfoyem ukážete, jak se při útoku bránit." řekl Snape dost nevrle a ustoupil mi v cestě. Došel jsem až k Malfoyovi a nepatrně jsem si vzpomněl, že takhle jsme už stály ve druhém ročníku.

Napřáhli jsme hůlky a jakmile Snape odstartoval, metali jsem po sobě kletbu za kletbou a včas jsme se jim oba vyhýbali nebo zaštítili. Docela to trvalo, podíval jsem se mu zpříma do očí a on mě... něco jako by mezi námi problesklo. Oba jsme se trochu zasekli a při vyzření další z kleteb na toho druhého jsme se přeřekli. Kletby se spojili až mi to připomínalo spojení s Voldemortem, když jsme spolu bojovali a najednou to celý bouchlo. Mě i Malfoye to odhodilo na druhý konec učebny. Celé mé tělo začalo zvláštně brnět a škubat. Jako by mnou procházela neznámá síla. Poté jsem zřejmě ztratil vědomí, víc si nepamatuji.

Cítím se divně, celé tělo mě bolí a nemohu se pohnout jsem jako zmražený. Něco slyším, někdo mluví přímo u mě. Nerozumím ani slovo jako by to byl jen šum v dáli. Nemůžu ani otevřít oči, kde jsem, co se stalo, jo co se stalo vlastně vím, nepovedený souboj s Malfoyem, i když na začátku se nám vedlo vskutku bravurně to musím uznat, bojovat mě s ním bavilo, ale to je taky jediný plus co jsem mu kdy dal a kdy dám. "... co když se už neprobere, co bych bez něj dělala, nesmí zemřít, ten debil z Nebelvíru mu to určitě udělal schválně!" uslyšel jsem najednou plačtiví známý a nenáviděný hlas Pansy. Byla u mě tak blízko jako by mluvila a strachovala se o mě. Což je blbost my dva se vyloženě nesnášíme stejně jako s Malfoyem a zbytkem Zmijozelu." Neumírá slečno Parkinsonová, je jen v bezvědomí stejně jako pan Potter. A nemůže za zdraví pana Malfoye jen on, oba dva svá kouzla popletli a odrazila se od nich, podle toho co jsem od pana profesora Snapa slyšela." řekla přísně madam Pomfreyová.

Já jen doufám, že jsem prostě jen moc blízko lůžka Malfoye a Pansy právě nemluvila na mě. Úplně zřetelně se mi teď promítá v hlavě sen z předešlé noci. Teda pokud tu už nějakou dobu neležím. Teď jsem se ještě víc bál se probrat a prohlédnout se, protože to by pro mě znamenal konec světa, kdyby se stalo to co ve snu.

Po nějaké době jejich konverzace ji madam Pomfreyová vyhnala z ošetřovny, že je pozdě a musí nás nechat si odpočinout. Odpočíváme sice celou dobu, ale co, alespoň tu ta Parkinsonová nebude strašit stačí mi tu Malfoy, který je zřejmě ve stejném stavu jak já. Po chvíli mě znovu přepadl spánek.

Cítil jsem hřejivý pocit na obličeji. Sluneční paprsky mě celého ozářili a já se cítil skvěle. Už jsem nebyl tak zmražený jak večer, nebyla to taková zátěž na moje tělo. Jako by mě někdo osvobodil z okovu na lůžku. Pomalu jsem otevřel oči a hned je zase zavřel. S tím sluncem jsem měl pravdu. Teď už mě tak nehřeje spíš mi asi vypálilo oči. Zatracený slunce, že tam někdo nemohl dát závěsy. Natočil jsem pomalu hlavu na stranu a znovu otevřel oči v domnění že nebudu oslepen. Zmýlil jsem se a to sakra hodně, neoslepilo mě tentokrát slunce, nýbrž tělo na které koukám, na MÉ tělo. Ihned mě pohltila panika. Ne to nemůže být pravda, to se nestalo. Já prostě spím, tohle je jen další noční můra. Několikrát jsem zavřel a otevřel oči, dokonce jsem se i štípnul, ale obraz před očima se nezměnil.

737 slov