Interview s upírkou

Hlad

Faite

Pablo se složil ještě než jsme dojeli k institutu. On i Harry seděli vzadu a že byl na ně pohled, Harry se pořád něčemu smál a když na něj spící Pablo spadl byl mrtvej smíchy totálně. Někdo by jim měl zakázat pít. Nebo by měli sehnat alespoň řidiče já jsem už neřídila.... vlastně neřídila nikdy když nepočítám svoje staré zlaté autíčko z 20. let... Tady jsem jakš takš přišla na to jak se startuje ovšem na to jak se brzdí ne. Tak jsem spomalila před institutem a zabrzdila o popelnici díky čemuž jsme sebou všichni trovhu trhli... Teda aspoň já. Harry se nepřipoutal a napálil to hlavou do předního sedadla.

- Jau!!! To nás chceš všechny zabít?!- vykřikl pak se zarazil a začal se smát. - Vlastně jen nás dva že?- zeptal se a začal se smát když vzal do ruky ruku blonďáka a začal s ní mávat mým směrem.

- Normálně mám na vás chuť ale dnes bych vás vážně nejradši rovno zabila a nejlépe zbraní abych se k vám nemusela přibližovat.- řeknu chladně a prohlížím si škody na autě. No profesorovo mínus. Mezitím Styles vyklopítá z auta a stoupne si kousek za mě a rozpřáhne ruce jak Ježíš. 

- Do toho.- řekne a s vážnou tváří mě pozoruje.

Příjdu blíž k němu a cvrnknu mu prstem do hrudníku. Skácel se k zemi jak děděček po infarktu. Proč bych zabíjela já když on se takhle zabije brzo sám? 

S povzdechem si ho přehodím přes rameno a přes druhé blonďáka pak jdu ke dveřím které jsou samozřejmě na kartu kterou mají oba někde po kapsách. Nač ale hledat kartu když můžu vykopnout dveře. Nějak jsem zapoměla ale že mám lodičky od Gucciho a tak nějak mi podpatek zůstal ve dveřích. Otráveně zkopnu lodičky a jdu do kanceláře.

Profesor

Účty se na mě jen sypou. Věřitelé už dávno chtěli mít výsledky ale ta zpropadená upírka. Kdyby nebyla tak důležitá už dávno bych ji zabil. Dřevo přeci není nedostatkový materiál... Upíří krev, vnitřnosti ani nic jiného nám nedalo to co jsme potřebovali tak proč by jejich mozek měl vydat něco víc?! Bože! Kdyby se jednalo alespoň o jiného upíra ale zrovna ona?! Jednou tu mrchu...

- Bože co se stalo!?- vykřinu když vidím jak mi vnáši do kanceláře ty dva mladíky.

- Pánové měli chuť na Tulamorre Dew.- odpoví prostě a hodí mi je na gauč v rohu místnosti. - A vy mi dlužíte za boty. Vážně by ste měli vyměnit ty trapný tlustý dvěře na kartu za něco....na kliku.- řekne ještě a pak vytančí z místnosti. Ta mrcha...

Marco

To jsem vážně musel umřít aby mi všechno řekla? Žádné schovávačky... Teď už chápu i ta její drobná gesta. Ten hlad je otřesný nechápu jak mohla s takovým klidem okolo mě chodit a prohlížet si ty pytlíky s krví.... A zase je někdo nade mnou... Chci se pohnout. strašně moc chci prokousnout tepnu toho člověka.... Ale já ani nemůžu otevřít oči... Je to zoufalé!!!!!!!!