Interview s upírkou

Až mě líp poznáš..

Pablo

Den D nadešel. Oblékám se na pohřeb někoho koho jsem neznal abych tam hlídal holku co zabila toho někoho kdo u ní pracoval dřív. A pak že je život nuda.

. . .

Faite

Pokud je něco na co si člověk nezvykne ani za 500 let tak to jsou pohřby. Dřív byly hodně časté a tak se moc neřešily protože neustále umírali další členové rodiny. A taky se neustále rodili. Dnes je to docela... ne vzácné ale je to vyjimečné.

Oblékám si svůj pohřební model z roku 1963 kdy jsem byla na pohřbu Kennedyho... neradno rozvádět dál... Černý kostýmek se sukní po kolena černé punčochy a černý klobouk s úžasnou síťkou padající přes obličej.

- Je vůbec legální vypadat hezky i na pohřbu člověka co jsi zabila?- ozve se ode dveří kousavá poznámka Harryho.

- Technicky vzato jsi ho zabil ty jelikož jsi mě... svým způsobem vyprovokoval.-

- Dneska se vážně nechci hádat.- 

- Máš pravdu dnes máme větší starosti než naše neschody.-

- Ty chceš vraždě člověka říkat neschody?!-

- Ty se přes to nezvládneš přenést a já se přes to přenáším automaticky. Ty to musíš pořád rozebírat já se na to snažím zapomenout.- řeknu chladně a dělám si dolní linku.

- Dobře. Ale jedno mi řekni. Co pro tebe znamenal Van Gogh? Proč tě tak vyprovokovala vzpomínka na něj?- 

- Myslím že až mě líp poznáš a pochopíš můj způsob uvažovaní a moje city tak ti to řeknu a ty to spíš pochopíš. Teď ale ne. Pojď.- řeknu mu nakonec a vyjdů z pokoje do chodby. Průvan! Bože jak ten mi chyběl.

- Jak to myslíš že bych to nepochopil?- 

- Zlato neviděl jsi svou tvář když jsi mě viděl jak zabíjím Marca. Ale to teď neřešme. Kde je náš blonďák? Jak že se jmenuje?-

- Nevím nebyl mi představen. Moment ty si nepamatuješ něčí jméno?-

- Nepředstavil se. Tak kde je?-

- V kanceláři s profesorem.- 

- Tak jdeme.- řeknu mu s úsměvem a zavěsím se o jeho rámě.