Interview s upírkou

Nepochopitelné

Harry

Jakmile se z díry ozval Pablo všichni ztuhli. Tedy až na Faite která se probrala z šoku a jen se ledově usmála. Pak se znenadání ke mě naklonila tedy k mému krku.... Už jsem si myslel že mě chce kousnout. Jenže ona se naklonila k mému uchu.

- Tohle už nikdy nezkoušej Stylesi.- zasyčela a elegantně postoupila k otvoru s rakví.

Marco

Cítil jsem jejich krev. Neuvěřitelně opojné. Nechápu Faite že se vůbec ovládala. Taková chuť. Škoda že mě hned zarazí aniž bych si mohl jen trošičku ucucnout s těch křehoučkých krčků napěchovaných krví. Pokud si ze školy něco pamatuju tak to že člověk může postrádat dobré 2 litry krve...

Niall

Pořád jsem byl ještě vyjukaný z mé malé mozkové dysfunkce ale když jsem se podíval na ostatní kluky tak krom Harryho ( samozřejmě) to vypadalo že nikdo z nás nemá páru co se to děje. Ale to mi teď mohlo být jedno. Stojím u otevřeného hrobu a nevím proč. Už ani ta kočanda není tak sexy jak jsem si prve myslel. Něco se mi na ní nezdá.... Ale co?

Faite

Nikdo mě nelíbá beztrestně. A on to ví! A přesto... Ale k čertu s tím to jsem vážně jediná kdo se těší až tu rakev otevřem? Vždy to pro mě bylo jako rozbalování dárků. Tedy když jsem je někdy okolo roku 1790 začala dostávat.

To je teď vedlejší. Cítím jak se třesu nadšením. Ano i z nepříjemné a nutné věci se s dobrou náladou stane něco bezvadného... Což je trochu divné když uvážím že jsem už asi dva dny nejedla .... Vlastně jedla včera večer kakao s krvavou příměsí.... To je ale jedno..

Zběžně se podívám na zbytek osazenstva a není překvapením že mé nadšení nikdo nesdílí.

Pablo

Ať už je to za mnou ... Řekl jsem si v duchu a napřáhl se s rýčem nad rakev. ..Už jsem cítil jak se rýč prokousává dřevem když tu mi vyletěl z ruky.

- Ty blbečku!- zařvala na mě Faite. - To si neuvědomuješ že.. Ale to je fuk vypadni z té díry já to udělám .. Vždy jsem zastávala názor že co chceš mít pořádně nesmíš nechávat na personálu.-

- Ale já nejsem personál.- odsekl jsem i když vím že to není nic platné.... Jako bych ji zajímal. Sotva jsem se vyškrábal ven ona už stála na rakvi a páčila víko.

- Nechceš pomoct?- ozval se jeden ze Stylesových.... přátel, mám dojem že se jmenuje Payne.... nebo tak nějak.

- Ne! - ozve se z díry a vzápětí poté křupnutí. Všíchni se až na mě a na Harryho nahrnuli k okraji díry. Jen my jsme věděli co příjde. Už jsem se chystal na stříkání krve a zběsilý úprk ale místo toho bylo jen ticho.

S Harrym jsme na sebe nechápavě pohlédli a následně jako jeden muž taky přistoupili k hrobu.

Krom otevřené rakve a scvrklé mrtvoly tam nic nebylo. Tedy něco přeci...

Harry

Takhle jsem ji ještě neviděl. Byla nádherná a dokonalá jako vždy ale po tvářích jí tekly slzy a zanechávaly po sobě cestičky mascary. Nic víc. Jen klečela a plakala. Dá se tomu říkat vůbec pláč? Chtěl jsem k ní sekočit a obejmout ji nebo tak nečo ale najednou jsem byl úplně bezradný a ona se rozhoupala dřív. Vyskočila z hrobu jakoby nebyl hluboký dva metry a následně nás všechny obdařila hořkým úsměvem.

- Vyřiďte profesorovi že na něj seru.- řekla a odkráčela pryč.

- Kočko počkéj! Ještě jsme se nepředstavili!- křikne za ní Niall a už za ní beží. A já přirozeně za ním jakmile se proberu z šoku způsobeného Faitiným nevysvětlitelným chováním.

Nemusel jsem běžet daleko z poza rohu pohřební kaple se vynořil Niall s obličejem bledým jakoby viděl ducha.