Když liška vypráví

Vějíř zvěře - RaSoKim

O co jde tentokrát? O další výzvu. Tentokrát od RaSoKim, na jejím profilu ji naleznete pod knihou Z v(ěj)íře myšlenek. Pokud se mrknete, zjistíte, že probíhala téměř před rokem. Ano, za celý ten čas jsem se nedostala k tomu, abych své textíky publikovala i u sebe. Krátce shrnuto - výzva se zakládala na tématu zvířat a rozsahu drabble, double drabble a triple drabble. Čas byl vždy jen pár dní.

„Hriene, co to zkoušíš?”
„Ám had.”
„Ty si padlej na hlavu. Listí se nejí.”
„Hrm.”
„Nebruč na mě! To, že jsi starší, ti nedává právo o mě pochybovat, Sore!”
„Já o tobě nepochybuju. Jenom nevidím důvod Hriena urážet. Vždycky stojí na tvý straně.”
„To není pravda.”
„Jestli nechceš, abych na tebe bručel, tak na mě ty neprotáčej oči.”
„Argh! Vy jste tak nemožný!”
„A ty jsi zase nějak moc chytrá ne.”
„Ak o áš naotou avdu.”
„Ty se do toho nepleť.”
„A pak kdo je tady nemožnej. Vždyť tě brání!”
„Můžete toho prosím nechat? Máma se za chvíli vrátí.”
„Ještě tys tu chyběl! Pan citlivka zní najednou nějak kousavě. Ty se mámy bojíš?”
„Ne, respektuju jí. A ona nemá ráda, když se takhle navečer hádáme.”
„To máš naprostou pravdu, Felo. Sore, uhni prosím trochu. Hriene, listí není to nejlepší jídlo. Co kdybys ho vyplivl?”
„Když já nic jinýho nenašel. Kde je táta?”
„Vrátí se později. Vy teď upalujte do nory. Dnes jsem si pro vás připravila zvířecí příběhy.”
„No konečně! Uhni, to je moje místo!”
„Zase? Vždyť už jsme to řešili!”
„Jo, a shodli jsme se, že ty tady ležet nebudeš. A neprotáčej na mě oči!”
„Pojď blíž, Felo. I když je jaro, venku je pořád zima, ať neprochladnete. Tak, všichni uvelebeni? Výborně.”

***

Na lovu kořisti
- double drabble
- medvěd jeskynní (=Ursus Spelaeus)
- teorie vyhynutí
- 1.-4. červen 2020

Měl hlad. Naposledy snědl něco pořádného před několika měsíci, jednoho z velkých, hnědých tvorů, kteří žili v jeskyních. Sami nelovili větší zvířata, pro predátora jeho velikosti a síly tak představovali pouhou kořist, přestože s ostrými zuby a drápy, jimiž se dokázali bránit. Ani tak ale nedokázali vzdorovat několika nebezpečným šelmám, jež si je dokázaly podat během několika minut.

Ten pach, přestože slabý a nezřetelný, k němu zavál silnější poryv jemného vánku. Přicházel zprava. Ztuhl a zvedl hlavu, aby mohl zavětřit a lépe tak zaměřit kořist. Další z nich. Hnědý býložravec s ostrými zuby. Nají se. I když byl sám, s vyhládlým tvorem si hravě poradí. Řídkým porostem se vydal po stopě kořisti.

Nedávné prudké ochlazení mu velké starosti nedělalo, zatímco pro hnědého tvora představovalo smrtelné nebezpečí. Dříve jich bývalo dost - teď začínal propadat dojmu, že si právě jde ulovit posledního jedince. Nijak zvlášť ho to netrápilo. V okolí nežijí jen tito býložravci, i z menších tvorů se nají.

Měkké kočičí polštářky neslyšně našlapovaly po chladné zemi, půlkruhovité uši se natáčely po každém novém zvuku a čenich větřil jakýkoli závan neznámého pachu. Bez problémů klouzal podrostem, nenápadný stín se smrtícími zbraněmi. Nejspíš zahubí posledního hnědého býložravce. A pořádně se nají.

***

„To bylo krátký!”
„Proto mám dnes příběhů připravených víc.”
„A všechny o zvířatech?”
„Ani jediný o dvounožci.”
„A o čem byl tenhle? Jak věděl, že to hnědý zvíře je poslední? A co vlastně je zač?”
„Samozřejmě že to nevěděl. Jen si to myslel, protože si všiml, že už na něj dlouho nenarazil. A co že byli zač? Pravěcí tvorové, kteří už dávno vyhynuli. Tygr lovící medvěda.”
„Medvěda? Copak jsou medvědi býložraví?”
„Ti dnešní ne. Ale tenhle druh byl. Než vyhynul. Dnes už se s ním nesetkáme.”
„Říkala jsi, že máš ještě další.”
„Vždyť ano, ty netrpělivá lištičko. Stačí si počkat.”