Když liška vypráví

Psaní pro radost - V černém hávu

„Mami?”
„Ano?”
„Já... omlouvám se za ten včerejšek. Prostě jsem vylítla a... Promiň.”
„Nic tak strašného se nestalo, Taer. Příště se ale zkus lépe ovládat. Sebekontrola je důležitá vlastnost, která by se neměla podceňovat. Když kontroluješ svoje emoce, kontroluješ i svoje chování a můžeš se tak vyhnout nepříjemným hádkám a trávit čas ve veselejší atmosféře. Všichni kolem tebe to jednou ocení, ale potrvá ti dlouho, než se jí pořádně naučíš. Určitě to nezvládneš za pár dní, ale s tréninkem můžeme začít hned.”
„Co tím myslíš?”
„Poslouchej...”

***

*4. prosinec 2019
Anotace:
Každý zná magrahy - vrahy, kteří se s ponurým humorem prohánějí po střechách domů, jejich černé hávy s vyšitými hady za nimi vlají a žádné zrcadlo jim neunikne. Obyčejní lidé je trpí, protože musí a protože mají strach, že když si příště pohlédnou do vlastní tváře, nemusí být sami. Rytíři se jich snaží zbavit, ochránili svá zrcadla a pátrají po známkách jejich přítomnosti. Střeží zákon a dohlížejí na jeho dodržování. Jenže v každé skupině se najde černá ovce, člověk, který nerad přijímá způsoby ostatních, nebo chce dosáhnout něčeho většího. Ať už je to vysoce postavená žena s dýkami nebo obyčejný voják. Takoví lidé si nevyhnutelně najdou cestu k sobě podobným, uzavírají nevídaná spojenectví, která se vymykají pravidlům i kontrole, a rozdělit je téměř nelze.

Jednodílovka do soutěže Psaní pro radost, prompt 17 (výherce)

Ozvalo se zaklepání. Nebylo nijak zvlášť hlasité, ale vybroušený sluch cvičeného bojovníka ho zachytil i během spánku. Hnědovlasý muž nedal nijak najevo, že je vzhůru, jen se zavrtěl, jako by ze spaní, takže se mu teď naskytl nerušený výhled na matné zrcadlo zasazené do stěny vedle postele. Pootevřel víčka a prozkoumal odraz pokoje. Matný povrch nedovoloval spatřit podrobnosti jeho tváře, ale obrysy nábytku a lidí se v případě potřeby daly dobře rozeznat.

Muž nic nenašel, ale stále zůstával obezřetný. Zaťukání se ozvalo znovu - tentokrát naléhavěji. Rytmus mu zněl povědomě a on poznal tajné heslo. Ujištěný, že bezprostřední nebezpečí mu prozatím nehrozí, se přetočil a spustil nohy přes okraj postele. Napnul sluch. Ťukání zaslechl zprava, od stěny, u které stál předmět velikosti člověka zahalený tmavou látkou. Sejmul ze sloupku v nohách postele opasek s mečem a opatrně k němu přistoupil. Byl jen v kalhotách - tady na jihu se i za nocí drželo teplo na snesitelné úrovni. Automaticky překročil vrzající prkno, udělal ještě dva kroky a stanul vedle předmětu. Další naléhavé ťukání. Rozhodl se. Buď to je ona, nebo není. V prvním případě by ho to ani nepřekvapilo, no a v druhém... Návštěvníka by čekalo nemilé překvapení v podobě lesklé, dokonale nabroušené čepele.

Ustoupil o krok a prudce strhl látku. Ta se s tichým zašustěním svezla k zemi a odhalila lesklý povrch zrcadla, ve kterém se odrážel pokoj. Místo ťukání teď zaznělo plácnutí dlaně o kámen. Muž se naklonil před zrcadlo a dával velký pozor na to, co tam uvidí. Uprostřed odrazu stála štíhlá žena, tvářila se nanejvýš netrpělivě a rusé vlasy měla jakž takž zkrocené v culíku, který jí spadal na záda. Její oblečení sestávalo z tmavošedé haleny a kožených kalhot. U opasku měla připnutou jednoduchou dýku a tělo jí pokrývaly další kožené popruhy, na kterých se skrývaly všemožné zbraně. Přes to všechno si navlékla temně černý háv s hady vyšitými tmavou, jedovatě zelenou nití, kteří se vzájemně proplétali.

Muž zvědavě naklonil hlavu na stranu, ale dal si pozor, aby se jeho odraz nesmíchal s jejím. Žena rty naznačila několik slov. Ani by se nemusel dívat, aby poznal že mu nadává a říká něco ve smyslu: „Tak už ksakru otevři, ty lemro líná!" Pousmál se. Natáhl ruku a pohladil malinkou ptačí lebku připevněnou ve středu horní části rámu zrcadla. Nejdřív od špičky zobáku směrem k obratlům, pak po dolní čelisti od obratlů ke špičce. V zrcadle to cvaklo a žena s úlevným výdechem vyklouzla dovnitř. Proplula zrcadlem, jako by jeho povrch nebyl víc než hladina vody.