Když liška vypráví

Pobídnout fantazii - Srdce hřebce

„Kdy už mi konečně povíš o svým dětství?”
„Brzy, Taer, neboj.”
„Dneska?”
„Ne, dnes ne. Ale budu se snažit si to připravit co nejdřív, ano?”
„Hm. Ale proč už to nemáš teď.”
„Jsi zvědavá?”
„Ne.”
„Pochybuju.”
„Nech-”
„Taer, neštěkej. A ty ji neprovokuj, Sore. Jestli říká, že není zvědavá, dobře. Je to její věc.”
„Hmpf.”
„No tak, přestaňte se na sebe tak mračit. Potřebuji na vyprávění klid.”
„Promiň, mami.”
„V pořádku, Sore. Jen se uklidněte, ať můžu začít...”

***

*7. května 2020
Vymyslete jednu ze situací v minulosti, která vedla Eriku k tomu, jak se chová nyní:

Erika pocítila zvláštní prázdno. Tělo, na němž obkročmo seděla, sebou přestalo cukat; místnost zalilo ticho. Dívka bezděčně sklopila zrak ke své zakrvácené ruce, v níž se rudě lesklé lovecký nůž.

Dokázala to. Opravdu ho zabila. Všechno, co ji teď mohlo čekat, nebylo nic, ve srovnání s tím, čím se provinil on.

Přesto bylo něco špatně. Proč nic necítila?

Vždy jí připadal nádherný. Ať už klidně stál, pohazoval hřívou, běžel, nebo se snažil upoutat pozornost klisen, nedokázala od něj odtrhnout pohled. Krátká, tmavohnědá srst se mu na slunci mírně leskla, štíhlé tělo prozrazovalo ušlechtilý rod a ladná chůze temperament i jemnost v povaze. Ráda ho pozorovala na pastvině. Ráda se ho dotýkala. Milovala ten pocit, kdy jí pysky šmátral po dlani ve snaze najít ještě kousek dobrého pamlsku, nebo když se o něj po hřebelcování opřela a jen tiše stáli. Každý z okamžiků strávený ve společnosti divokého, vznešeného hřebce stál za to.

Jediné, co Erice skutečně vadilo, byla skutečnost, že na něj nemohla nasednout. Ano, měla dovoleno se o něj dobrovolně starat, ale že by ho zkusila pod sedlem? To nikdy. Od toho tu byli jiní, jeho majitelé. Známý cross-countryový jezdec, který s ním každý den trénoval na ten svůj velký závod. Copak neviděl ty těžkopádně pohyby? Tu nudu v hřebcových očích? A nechuť? Za jiných okolností, s někým jiným, by ho skákání a běhání možná bavilo, ale neúprosný majitel trestal každý přešlap.

Erice vadilo se na to dívat, ale dalo se to snést. Aspoň si byla jistá, že pak dostane možnost ho pořádně vyčistit a podrbat, jak si zaslouží. Nechtěla myslet na přibližující se závod. A když přišel, rozhodla se jet s ním. Možná tím udělala chybu, možná to ale nakonec bylo lepší, než kdyby se zprávu dozvěděla od někoho jiného.

Závod se nekameroval. Nebo minimálně ne každý ujetý metr. Proto se Erika, když se štíhlý hnědák objevil na cílové rovince, doslova zděsila. Z toho pohledu se jí zatmělo před očima a musela se přidržet, aby neupadla. Hřebec běžel z posledních sil. Jeho pohyby byly trhané, těžkopádné a za svou výhru draze zaplatil. Doslova vklopýtal za cílovou čáru. Erika se k němu ihned vrhla. Zavrávoral, jezdec z něj slezl a hodil po ní otěže. Hřebec funěl, z huby mu kapala pěna. Párkrát pokýval omámeně hlavou, pak postupně klesl na bok. Přes clonu slz Erika sotva viděla jeho rozšířené, krví zčervenalé nozdry, koulející oči a zpocenou srst.

„Tys ho uhnal,” vydechla nevěřícně. Neměla ani sílu se na toho netvora vrhnout. Nezajímalo ji, že se pyšní zlatou medailí. On ho uhnal. Pomalu se sesunula k hřebcově hlavě. Jejím tělem otřásly vzlyky, neohrabanými prsty si položila jeho hlavu do klína, sklonila se k němu a probírala mu hřívu. Třásla se stejně jako on, ztěžka dýchala a přála si, aby ten závod nikdy nenastal. Kvůli jednomu kousku falešného zlata musel zemřít nádherný kůň plný radosti ze života a divoké energie. Kvůli svému jezdci ji ale všechnu vypotřeboval v hloupém závodě, a tak se mu teď boky dmuly jako kovářské měchy, z nozder kapala krev a srdce přestávalo tlouct.

Erika objala jeho hlavu. Nechala slzy kapat na hnědou srst, už tak zvlhlou potem. Jaká je v tomhle spravedlnost? Aby takhle nádherné zvíře padlo za oběť lidské chamtivosti? Kde je v tom nějaká spravedlnost?! Zůstala by u něj sedět donekonečna i poté, co jeho sípavý, chrčivý dech utichl, boky ztuhly a svaly ochably. I poté, co mu přestalo bít srdce, velké a silné, plné radosti, ale zničené lidskou touhou po majetku. Vsadila by se, že do jeho srdce se vešlo víc lásky než do většiny lidí dohromady.

A kdo za to mohl, že její hřebec už nežil? Otočila hlavu za sebe, ke stupni vítězů. Stál tam, zády k ní a drze zvedal nad hlavu vítězný pohár. Jak si to mohl dovolit? Kvůli němu dnes zemřel kůň, a on slaví? Zlostně si setřela slzy a propalovala ho nenávistným pohledem. Zaplatí. Hřebcovo srdce splatí tím svým.

***

„Pro-proč nám vyp-právíš tak smutný věci?”
„Ach, Felo. Promiň. Tohle jsem nechtěla, omlouvám se.”
„Mně to přišlo trochu neosobní.”
„To je možné, Taer. Taky si to občas říkám, že je to takové až moc strohé, ale abych řekla pravdu, taky se mi chce plakat.”
„Co mu udělal?”
„Kdo, maličký?”
„Co mu ten hřebec udělal, že ho takhle zabil?”
„Nic.”
„Cože?”
„Ne všichni dvounožci jsou zlí, ale taky ne všichni jsou hodní. Tenhle konkrétní... ten šel za ziskem a oblíbeností, prostředky ho nezajímaly. Ten hřebec mu byl jedno, stal se pro něj jenom něčím, co může využít ve svůj prospěch. Bylo mu jedno, jestli mu ublíží.”
„Ale proč?”
„Na to ti odpovědět neumím. Asi za to může jejich povaha, občas příliš chladnokrevná a necitlivá.”
„Lituju je.”
„Cos říkal, Sore?”
„Že je lituju. Ty, co jsou takoví.”
„A víš, že máš možná pravdu? Já vím, že se ozývám nevhod, ale už je čas jít spát.”
„Vždyť to dneska bylo tak krátký!”
„To vím. I tak ale zkuste usnout, prosím.”
„Hrmpf.”
„Dobrou.”
„Dobrou, mami.”