Když liška vypráví

Pobídnout fantazii - Zabít z pomsty

„Taer, pusť Felu! Říkali jste, že se nebudete prát!”
„Ale my si hrajeme!”
„Opravdu? Felo?”
„Opravdu, mami. Nic mi není. Je to jenom hra.”
„Tak dobře. Ale stejně se navzájem pusťte, je čas na příběh.”
„Jaký?”
„Takový, který vyberu. Připraveni?”
„Ano.”
„Tak dobře. Mimochodem, jsem ráda, že tu jsi dnes s námi, Hriene. Ale už začneme...”

***

*6.-23. duben 2020 (6. nápad)
Detektivka za použití následujících informací:
V rybníce byla pozdě v noci nalezena mrtvola. Po prohlédnutí těla policisté zjistili několik bodných zranění a otlačeniny na rukách.

„Říkám ti, tohle nemohl udělat člověk!" zasyčel podrážděně Petr a rázně ukázal na načervenalé, trochu odřené otlačeniny.

„Tak co teda?" opáčil Vít, přičemž si tělo i svého společníka několikrát přeměřil nedůvěřivým pohledem. Nakonec si povzdechl a zakroutil hlavou, když Petr ani po několika vteřinách neodpovídal.

„Hele, podívej. Já chápu, že chceš konečně najít ten svůj důkaz, ale tohle," ukázal na zápěstí mrtvoly, „tohle mohl lehce udělat provaz. Fantazie je dobrá, ale ne tolik a ne pro detektiva. Chápeš? Byl to provaz, vidíš těch několik souběžných otlačenin? Voda to trochu zdeformovala, ale ne natolik, abysme nepoznali, že měl svázaná zápěstí." Petr jen zarytě mlčel a Vít věděl, že ho nepřesvědčí. Nikdy to nedokáže. S povzdechem se zvedl a protáhl, až mu zakřupala záda. Potřásl hlavou, aby se zbavil mžitek, které se mu roztančily před očima. Teď se nemůže zabývat kamarádovou posedlostí nenormálními úkazy.

Na tohle vyšetřování ho vzal jen proto, že věděl o jeho touze stát se detektivem. Jenže měl velkou fantazii, která naneštěstí pracovala téměř pokaždé proti němu. Už několikrát se účastnil některého Vítova případu a zatím to vypadalo, že tahle práce pro něj prostě není. Příliš velká fantazie.

„Něco dalšího?" obrátil se hlavní detektiv na policistu, který dohlížel na výlov a přesun mrtvoly a posléze byl jeden z prvních, kdo si ji prohlédli.

„Vůbec," zakroutil muž středního věku hlavou. „Moji muži prohledali i okolní park, ale nic nenašli. A co vy? Už jste na něco přišli?" Vít si lehce povzdechl. Doufal, že v okolí se něco najde, ale on na něco přece jen narazil.

„Podívejte," řekl, zašmátral v kapse a ukázal policistovi rozmáčenou a těžko rozluštitelnou, stále však čitelnou vizitku.

„Šimon Štumpf?" nadhodil překvapeně policista. „Ale vždyť ten je známý. Provozuje tu kavárnu hned vedle gymnázia, ne? Víte, kterou myslím." Detektiv přikývl a vizitku uschoval zpět. Dával při tom pozor, aby ji nijak nepotrhal, ani nezničil, což znamenalo zabalit ji do látkového kapesníku, který s sebou neustále nosil. Tento kus papíru nebyl jediným vodítkem, jež našel, ty zbylé si však chtěl nechat pro sebe.

„Možná s tímhle má něco společného. Všiml jste si, že bodné rány nevypadají jako od obyčejného nože?" poznamenal, protože věděl, že Lukáš by mu mohl pomoci. Tohle nebyl zdaleka první případ, který řešili ve vzájemné spolupráci.

„Jsou vždy dvě menší vedle sebe," přikývl policista.

„Jako velká dvouhrotá vidlička," doplnil Vít. Lukáš se zamyšleně podrbal na bradě a přelétl pohledem celé okolí, ohraničené výstražnou páskou.

„Asi bysme měli jít ochutnat tamější kávu, ne?" nadhodil. Detektiv mohl jen a pouze souhlasit.

„Ale žádné unáhlené činy," varoval, aby si byl jistý, že se nic nesemele. „Nevíme, jestli to s ním vůbec souvisí. Jinou stopu ale nemáme, proto tam zajdeme. Klidně to taky mohl být některý z pracovníků, takže budeme jenom pozorovat. A jenom my dva."