Když liška vypráví

Psaní pro radost - „Díky, Múzo."

*1. květen 2020
Anotace:
Aniž si to kdokoli z vás, pisálků, uvědomuje, svůj první polibek jste nedostali od člověka. Tedy, možná ano, ale ten, kdo se snaží tvořit už od dětství, určitě ne. Já a mé sestry nerosteme tak rychle jako vy, ale když přijde naše chvíle, podržíme vás a během minuty dokážeme zesílit. Jen vy si to neuvědomujete. A to je důvod, proč už jsem potkala dospělého člověka, jehož múza se mu zimomřivě choulila na rameni, slabá a bezmocná. Někteří nás nevědomky zabíjí, ale já jsem měla štěstí. Má dívka totiž patřila k těm, kteří se nebrání nereálným představám a originálním nápadům. Přijala mě jako svou vlastní sestru, přestože mě její smysly nikdy nemohou zachytit.

Povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt 21. #PsaníProRadost

Nikdy mě neviděla. Nikdo mě nikdy neviděl. S tím vědomím jsem se narodila a prošla celým životem, byla jsem s ním smířená, ale občas... občas mi to neskutečně vadilo a překáželo. Dokonce ani hmotné tělo jsem neměla.

Přesto si dobře pamatuji naše začátky. Slabá a bezmocná jsem se jí tehdy vozila na rameni, to když už se učila chodit. Zuby nehty jsem se snažila z té malé, vrávorající Holčičky nespadnout na tvrdou zem. Ještě dřív se mi dařilo držet s ní krok i po svých, když ale ona rostla a já ji v tom následovala o mnoho pomalejším tempem, došlo mi, že takhle to dál nepůjde. A od té doby mě nevědomky vozila.

Byla jsem s ní všude. Viděla jsem, jak se třásla nervozitou před prvním školním dnem, smála jsem se, když běhala po vesnici a s veselým křikem si s ostatními hrála na Indiány. Já už se naučila nepouštět se jejího ramene, ať to bude stát cokoli, přestože z malého, roztřeseného uzlíčku jsem se stala drobnou, slabou dívenkou. Nakonec mi i její rameno pomalu přestávalo stačit a já se musela naučit běhat za ní po svých.

Když zrovna trávila čas ve společnosti svých kamarádek, z bezpečné vzdálenosti jsem sledovala své sestry. Každým dnem ve mně rostlo větší a větší rozhořčení. Přestože jsem z nás byla druhá nejstarší, oproti nim to vypadalo, jako bych se narodila dlouho po nich. Zdálo se mi to zvláštní. Proč zrovna já musím být tak slabá? Přestože dnes už to chápu a děkuji osudu, tehdy mi to připadalo jako obrovská nespravedlnost. A co jiného čekat od malé múzy, která ještě nepřišla na smysl své existence?

Ta nevědomost a rozhořčení už naštěstí netrvala dlouho. Stačilo počkat si pár let, jenže mému mladšímu já to připadalo jako celé dekády. Dny se táhly jako měsíce a měsíce jako roky. Dnes jsem ráda za své těžké dětství, protože bez něj bych pak neměla co vyprávět.

Později, když už se Dívka naučila číst, jsem jí zvědavě nahlížela přes rameno a snažila se přelouskat hranatá písmenka. Šlo to ztěžka a častokrát mě lákalo se jí prostě dívat do hlavy a jen poslouchat, jak se s nimi pere ona. Občas jsem to dokonce i udělala, když jsem měla obzvlášť špatnou náladu, jinak jsem se ale snažila na vlastní pěst.

A pak přišel můj největší rozkvět. Chvíle, kdy jsem se postavila na nohy a za několik minut vyrostla o všechna ta léta, která mi byla odepřena. Stalo se to tak před půldekádou, na pošmourný podzim. Dívka dobře věděla, že s tímto ročním obdobím se zároveň blíží i jeden důležitý den, a začínala z něj v duchu trochu vyšilovat. Chtěla dát své matce k narozeninám něco jedinečného, něco, co by od nikoho jiného dostat nemohla. Přemýšlela jsem nad tím s ní a společně jsme se snažily tu věc najít, ale marně. Až jsem si nakonec ze zoufalství klekla před ni, o tolik menší než ona, a položila jí ruce na kolena. Seděla naproti mě, nohy skrčené pod sebou, sklíčená a smutná. Chtěla jsem ji povzbudit a dodat naději, elán. Toužila jsem jí pomoct a vdechnout jedinečný nápad.