Když liška vypráví

Peruť vody

„Mami, kdy nám zase povíš o tamtom?”
„Myslíš o té samici dvounožce?”
„Chrm.”
„Klid, já se tě nesnažím rozzlobit. Nevím, Taer. Těžko říct. Až najdu ta správná slova, teprve tehdy se dočkáte. Je to pro mě těžké, znovu na ten začátek vzpomínat, i když už jsem se smířila.”
„Hm.”
„Budeš dneska vyprávět o zvířatech?”
„Ne, Hriene. Já vím, že byste chtěli, ale mám připraveného něco jiného...”

***

*29. května 2018 (opět starší, berte prosím s rezervou)
Do soutěže Balónek - Živá voda (v mě kategorii dokonce vítěz)

Jak dlouho jsem tam stála? Tam nahoře, na útesu. Jak dlouho jsem se dívala do vln a přemýšlela? Nevím. Na útesu pro mě čas neplyne. Miluji vodu. Ráda tady nahoře stojím a poslouchám tříštění vln o útesy. Jenže mám ráda i svůj kmen a vesnici. Spolu žijeme, spolu lovíme a spolu jíme. Voda je sice nádherná a divoká a dokáže léčit, ale dole u kmene je moje místo. Má matka je přivolávačka deště a tohle postavení se v našem rodě dědí už po generace. A já, až nadejde ten den, budu připravená ho převzít. Teď mě ale náčelník přidělil mezi lovce.

Mého otce zabil před lety medvěd. Skoro si ho nepamatuji. Vím jen, že měl tak tmavě hnědé oči, že vypadaly jako černé. Dívala jsem se do nich a viděla vesmír. Připadala jsem si maličká. Ty oči jsem po něm zdědila, po matce mám delší, vlnité, černé vlasy.

Kmen dřív hodně cestoval, ale pak naši předkové objevili tohle místo. Je pro život dokonalé. Vesnice leží mezi pralesem a mořem, takže můžeme lovit ryby i zvěř.

„Vodní kapko!“ vyrušil mě čísi hlas. „Všichni tě shánějí. Je potřeba vyjet na lov, doplnit zásoby. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a otočila se.

„Už jdu, Prchavý stíne,“ odpověděla jsem. Chlapec kývl a běžel do vesnice. Své jméno má pro to, že se dokáže pohybovat jako stín. Je milý. Jsme skoro jako sourozenci, protože já žádného nemám.

Poklusem jsem se vydala zpět. Na útesu bylo nádherně, ale kmen potřeboval jíst a já tam nemůžu trávit všechen čas. Proběhla jsem kolem několika týpí a z toho našeho si vyzvedla lovecký tesák, který jsem dostala od Stína, a luk s jedovatými šípy. Jed získáváme z malých, pestře zbarvených žab, které žijí trochu dál v pralese. Říkáme jim šípové žáby.

Nasadila jsem ostré tempo a za chvíli se přede mnou objevilo stádo různě zbarvených koní. Převládali strakatí. Zapískala jsem několik tónů. Od ostatních se oddělil tmavý hnědák a zamířil ke mně. Poplácala jsem ho po krku, dala mu do huby provaz a vyskočila na něj. Byl to můj přítel Osud, i když jsme mezi sebou neměli tak silné pouto jako Prchavý stín a Orlice, jeho černošedobíle strakatá klisna.

„Tak jedem, Osude,“ řekla jsem a jemně ho pobídla. O pár minut později jsme dorazili k lovecké skupině. Měla asi tucet stálých členů. Všichni spolupracovali v dokonalé shodě a když byla nablízku kořist, používali lehkou znakovou řeč.

„Kde se couráš, Vodní kapko?“ zeptal se velitel. Byl zároveň i náčelníkem a seděl na velké, hnědobíle strakaté klisně. Na hlavě měl loveckou čelenku z orlích per. Nezněl právě nejpříjemněji. Naopak. Zuřil. Neměl rád opozdilce a dovedl jim to pěkně spočítat, když chtěl. Dnes na to však naštěstí neměl náladu.

„Omlouvám se, Moudrý vlku,“ řekla jsem a sklopila oči. „Už se to nestane.“ A myslela jsem to vážně. Zabručel a otočil se k ostatním.

„Pojedeme k Dunící hoře,“ řekl a obrátil svou klisnu určeným směrem. Dunící hora je skála, která se celá chvěje duněním, připomínajícím vodopád. Lehce jsem pobídla Osuda a celá skupina se cvalem rozjela k Dunící hoře.