Když liška vypráví

Ostrov za ostrovem 21 - Posel hvězd (Clounvey)

Visel hlavou dolů z převisu. Přestože ocas ho zatím vždy udržel, do štěrbin v kameni zasekl i drápy, soví pohled nespouštěje ze svého okolí. Většinu dne strávil létáním po odlehlých částech podzemního světa, ale teď se na chvíli zastavil, aby dal odpočinout křídlům, nyní složeným k bokům a halícím jeho tělo jako pavoučí kokon. Čekal. Pozoroval. Hlídal. Už ve Valčině hnízdě přijal roli jakéhosi strážce hejna, ve Skrytém světě v ní jen pokračoval. Už toho ztratil příliš, než aby dovolil nějakým neopatrným mláďatům vystrčit bez dozoru čumák z vodopádu hlučícího nedaleko.

Přejížděl očima po šerém okolí, bezděčně vzpomínaje na svítivé krásy svého nového domova, ukryté hlouběji v jeskyních, a pátral po pohybu. Jakkoli miloval doutnavou záři, která se od určité hranice zmocňovala i jeho šupin, lidské přátele, a ani ty dračí, nahradit nedokázala. A tak dál létal na hlídky - aby se zabavil a aby jen tak preventivně zabránil možnému rozpadu nově nalezeného hnízda.

Náhle se mu myšlenky zatoulaly k dětství. Snad za to mohl klid prosycený hukotem padající vody, která situaci dodávala jakýsi mír, snad vlastní úkol, jež si stanovil. Byl si jistý, že jeho mladší sourozenci by se kolem podobné stráže pokusili protáhnout první. Nikdy se nechovali zodpovědně. Až nemístně je zajímaly neznámé kraje a oblasti, přestože se měli držet v hnízdě. Oni i ona. Z hrdla se mu vydal tichý povzdech. Valka se to nikdy nedozví, ani žádný jiný z lidí, ale to, že ji vzal do mrazidračího hnízda, nezpůsobila pouze její milá, drakům nakloněná duše. Když viděl, jak se s mečem v ruce vrhá před své bezbranné mládě, připomněla mu, co mohlo být. O čem kdysi sníval a co už nikdy nedostane. Jakmile k ní otočil hlavu, jako by hleděl na někoho úplně jiného a přitom stejného. Před očima mu bleskly bílé šupiny, v uších zazněl jemný vrnivý hlas a nos obklopila tak známá, tak bolestně dávná vůně.

Jako by tu chvíli prožíval znovu. Zamrkal, aby ji zahnal. Čemu poslouží bodavé vzpomínky? Valčina přítomnost je utlumila, zahrabala tak hluboko, že víc by se namáhal, kdyby se pokoušel o jejich obnovení, přesto… je nedokázala úplně smazat. Stále kdesi vzadu v jeho mysli číhaly, uspané a zastrčené, ale přítomné. A s odloučením od své lidské přítelkyně lehce probuzené.

Nepokojně zavrtěl horním párem křídel. Probíraly se, přestože se jim snažil bránit. Ještě chvíli a hlídka, kterou drží, vyjde úplně nadarmo. To vědomí mu dalo sílu uklidnit zrychlující se srdce, vyrovnat čím dál těžší oddychování. Hlídka. Jenom to teď má na starosti. Bezpečí hnízda. Nic víc ho nemusí zajímat. Plně zaměřil svou pozornost zase na okolí, ponořené v hustém šeru. Pod ním ústil nízký tunel, temný a tichý, za kterým pak začínal jeho nový domov. Rozlehlou podzemní jeskyní s ohromnými krápníky zněl pouze hukot nedalekých vodopádů, jež cloniky výhled ven. Kdyby prokličkoval mezi nimi, mohl by jemnou tříští vyletět ven. Mohl by se znovu nadechnout vzduchu, ve kterém by se slabě neozývala hlína, kámen a minerály. Mohl by navštívit Valku. Uspat vzpomínky.

Ne. Nesmí. Kdo by pak pohlídal hnízdo? Bezzubka a Luna měli už tak dost starostí, než aby se zabývali něčím podobným. Slíbil jim, že si to vezme pod křídla, nesměl je zklamat.

Klidnou vodu podmořského jezera zvířil pohyb. Pozorně zvedl záhlavní štíty a začichal. Určitě drak. Podle rychlého, nepravidelného plácání křídel, které přes vodopády konečně uslyšel, nejspíš mládě. A… bouřkořezí? Překvapeně naklonil hlavu, zatímco uvolňoval drápy, aby se mohl okamžitě spustit níž. Někoho svého druhu tu nečekal. Vždy bral sebe samého jako typický příklad a své sourozence spíš řádil mezi výjimky. S jeho štěstím ale mohlo jít o podobného výtržníka.

Mohlo by dokonce jít… Ne. Oni už přece dávno vyrostli. Když je viděl naposledy, uměli létat skoro stejně dobře jako on sám. Jenže i tak. Copak mezi nimi neměl sestru? Sice jednu, ale o to víc starostlivou i ztřeštěnou zároveň. Na rozdíl od ostatních na něj a jeho smysl pro opatrnost brala tolik ohledů, kolik šlo. Samozřejmě že ji měl nejradši, zvlášť když bratr nevydržel v klidu ani minutu. Mohla najít Skrytý svět? Co když založila rodinu? Co když se z něj nevědomky stal strýc? Unesl by to vůbec? Starat se o hnízdo je jedna věc, o vlastní krev druhá. Možná proto tolik dbal na bezpečnost hejna. Vynahrazoval si, co ztratil.