Když liška vypráví

Psaní pro radost - Desítky bílých svící

„Sore, kde je Hrien?”
„Nevím. Říkal něco o tom, že půjde za tátou.”
„Ach jo. Felo, doběhni za ním, ať ví, že se jde vyprávět.”
„Dobře.”
„Díky. My zatím musíme počkat.”
„Řekneš nám, co budeš dneska vyprávět?”
„Další trénink, Taer.”
„Ale nee. Já chci zvířata.”
„Neboj, jednoho extra milého zvířete se dočkáš zítra. Tak co, Felo?”
„Říkal, že přijde kdyžtak pozdějc, máme začít bez něj.”
„Tak dobře. Dnes to bude mít trochu tajemnější atmosféru...”

***

*27. prosinec 2019
Anotace:
Ten pomník byl zdejší záhadou a zvláštností. Svíčky hořící na stupních jeho podstavce nikdy nezhasínaly, každou noc zářily do šera jako tiší strážci. Ale čeho? Co hlídají? Možná poklad. Lidé se o tom dohadují už dlouho. Náměstí je jich plné, dnes jsou totiž vánoční trhy. A mezi těmi všemi lidmi dohadujícími se o původu a tajemství pomníku, mezi nevelkými stánky se proplétá žena. Mlčí. Slyší všechny ty dohady, ale nic neříká, i když ví svoje. Mohla by všem vzít vítr z plachet, kdyby vyprávěla, co ji kdysi jako patnáctiletou dívku jednu noc potkalo. Jenže by jí nevěřili. Vymýšlejí, co všechno by mohl pomník skrývat, ale před pravdou, kterou by jim nabídla ona, by mávli rukou a prohlásili ji za nesmysl. A ona se jim ani nedivila. Kdyby se tu noc nešla podívat ven, taky by té historce nevěřila. Ale kdoví. Třeba se jednou najde někdo, kdo uvěří.

Jednodílová povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt 18

Anna si promnula oči a zaklapla notebook. V tichém bytě znělo cvaknutí mechanismu nepřirozeně hlasitě, ale ona věděla, že nikoho neprobudila. Dost pochybovala tom, že její starší sestra už šla spát, mladšího bratra nedokázalo probrat téměř nic a mamka byla poslední dobou unavená, chodila do postele brzo a přes noc se skoro neprobouzela. I Anna cítila, že si na ní noci prokoukané do obrazovky začínají vybírat daň. Zamrkala a zívla. Už by měla jít spát. Aspoň že zítra nemusí vstávat tak brzo. Díkybohu za vánoční prázdniny!

Vstala, převlékla se do pyžama a přes to na sebe ještě natáhla župan a ponožky. V létě možná stačí šortky a triko s krátkým, ale během zim o tom odmítala byť jen slyšet. Automaticky vyhlédla z okna na náměstí, kde stál vysoký pomník. Tvořil ho poschoďovitý podstavec, poměrně široký a vyšší než dospělý muž, na který byl zdvižený dlouhý, úzký válec se sochou nějakého muže nahoře. Každou noc na jeho stupních hořelo několik desítek svíček z mrtvolně bledého vosku, a to i v té nejtužší zimě nebo silném větru. Byla to taková místní zvláštnost. Pomník obklopovaly desítky legend a An části z nich i trochu věřila, ale především jí ty příběhy přišly zajímavé. Lidé mají barvitou fantazii a takhle to dopadá, když se objeví něco, čemu nerozumí.

Zatáhla závěsy a zachumlala se pod peřinu. I když zhasla lampičku, do pokoje stále pronikalo tlumené nažloutlé světlo pouličního osvětlení. Otočila se zády ke stěně, neuvěřitelným způsobem kolem sebe pokrývku omotala a ještě se přikryla další dekou, tentokrát jen tenkou, vybledle modrou a se střapci na koncích. Po chvilce už klidně oddechovala a nabírala sílu, kterou jí vysál den.

***

To první, co si uvědomila, byla tma. Dokonalá, sametově hebká tma, které za její volně sevřená víčka nepropouštěla ani zlomeček světla. Zmateně vytáhla ruku zpod hlavy a rozsvítila lampičku otočenou ke stěně, takže tím omezila jas, a když zjistila, že nic jiného nesvítí, začala se nemotorně štrachat z peřiny. Rozespale a s rozcuchanými vlasy se nahnula a zapnula mobil. Jedna. Vždyť šla spát teprve před hodinou! Vstala, přistoupila k oknu, odhrnula záclonu a zamžourala ven. Nic. Jen tma, kdesi daleko prosvěcovaná tisíci hvězdami a ustupujícím měsícem. Zamrkala.