Když liška vypráví

Ostrov za ostrovem 20 - Slzy (Stalka)

Wallaeky naposledy zkontrolovala uzly na kožených popruzích, které přidržovaly část její výbavy u sedla, a pořádně dopla brašny. Se Střelcem stáli kousek mimo střed tábořiště, aby nepřekáželi. Bylo časné dopoledne, snídaně už proběhla a všichni se teď věnovali buď úklidu, nebo svým pracím. Ona tu svou už měla hotovou - potřebovala ji odevzdat co nejdřív, protože odlétala už během první poloviny týdne, přesněji řečeno druhý den po přistání na ostrově.

„Už odlétáš?" ozval se známý hlas. Dívka se otočila.

„Už musím. Nemůžu nechat své přátele čekat," usmála se.

„Vždyť ses ani hromadně nerozloučila," namítla Destiny.

„Nemám loučení ráda," potřásla Wallaeky hlavou. Všem už jsem to řekla, ale samotný odchod mám raději, když se nenápadné vytratím." Pohladila Střelce a lehce se vytáhla do sedla.

„Tak ahoj," usmála se Destiny. „A užij si to."

„Díky," kývla Wallaeky. „Hodně štěstí. Tobě i Danhel." Pak, v obavách z trapné chvilky, pobídla smrt vzhůru. Otočila se a naposledy zamávala. Dívka dole její pozdrav opětovala.

***

*10.-17. července 2020
Ship: Stalka (Kliďas, Valka)

Myslel si, že nezná slzy. Nebo aspoň ne slzy smutku. Když zemřel jeho otec, neplakal. Ani když odešla i jeho matka. Věděl, že tu s ním nebudou věčně, že jejich konec nadejde, a to brzy. Vyrovnal se s tím už během mládí, dávno před samotnou ztrátou, i když ho pak hluboce zasáhla. Proto neplakal. Ano, oni si slzy zsaloužili, jenže on, prvorozený, se musel vzchopit. Pro ně, pro jejich památku. Pro svůj lid. Nečekal ale, že mu do života vstoupí i třetí smrt. Nepředvídaná, náhlá, zdrcující. Nečekal, že se jeho srdce rozbije na střípky, že se duše potrhá. Nikdo to nečekal. Nemohl. Nešlo to předvídat.

Ten den, kdy si jí pořádně všiml poprvé, foukal nezvykle silný vítr. Všichni mladí válečníci se pod vedením jeho nejlepšího přítele Tlamouna shromáždili v aréně, včetně štíhlé hnědovlásky, jedné z nejstarších dívek ve skupině. Zatímco ostatní svírali sekery nebo meče, ona si nesla obyčejnou hůl z pevného dřeva, se středem omotaným kůží. Slyšel pobavené poznámky na její účet, ale byl hodně zvědavý, co s ní hodlá dělat. Holí se přece drakům ubránit nedokáže!

Mýlil se. Častokrát přihlížel jejich tréninku a všiml si, že vždy, když se jedna z těch bestií vypustila, držela se stranou. Jako by jí nechtěla ublížit. Když ji ale drak nakonec zaregistroval, bránila se. Nic víc, pouze uhýbala a odrážela jeho rány, neútočila. Dívala se mu zpříma do očí, ale ne agresivně. Snažila se ho uklidnit i během mrštných pohybů, kterými se mu vyhýbala. Její hůl nikdy nezabila. Vždy pouze varovala, že je schopna roztříštit kost, ale nikdy to neudělala. A draci ji po čase vždy nechali na pokoji.

Nikomu to nepřišlo divné, Tlamoun vždy říkal, že takhle hubení lidé za tu námahu drakům nestojí. On si ale myslel něco jiného. Pozoroval její souboje. Došlo mu, že mezi ní a draky probíhá bezeslovná komunikace, které nerozumí nikdo jiný. Zaujala ho právě tím, ale i něčím jiným - nikdy neublížila víc, než bylo třeba. Sice to nezměnilo jeho názor, že draci jsou krvelačné bestie, které zabíjejí pro potěšení, ale možná šlo tehdy právě o to. Možná ho přitáhl pouze kontrast toho, jak taková zrůda ustoupí před patnáctiletou dívkou, která neprolila ani kapku její krve.