Když liška vypráví

Pobídnout fantazii - Bílá vrána

„No tak, uklidněte se!”
„Ale-”
„Hriene, Taer, jestli se okamžitě neuklidníte, s vyprávěním jsem skončila.”
„To bys neudělala!”
„Chceš se vsadit? Můžu vás dva teď hned poslat za tátou a tady Felovi se Sorem vyprávět. Dneska se necítím zrovna vesele, chceš to riskovat?”
„Promiň, mami.”
„Dobře. Ale jestli ještě jednou dneska uvidím, že se chystáte prát, půjdete ven. A teď si sedněte a poslouchejte...”

***

*1. duben 2020
První věta:
Bylo naprosto nemožné ji dostat.

Ať zaútočil z kteréhokoli úhlu, její ladný meč se mu pokaždé postavil do cesty. Pokaždé! Byl jedním z nejlepších šermířů Letky, a to nejenom té své, Severní, ale i ostatních. Dokonce i v boji jeden na dva se stávalo, že vyhrál, a občas se dokázal ubránit i třem. Ale pak přišla tahle cizinka s tmavoslámovými vlasy a požádala o začlenění.

Od ostří mečů odlétla sprška jisker, když mistrně zastavil její pokus o useknutí jeho hlavy. Vzápětí přešel do rychlého ústupu vpravo a pokusil se jí zabodnout meč ze strany do hrudi. Samozřejmě se mu to nepodařilo. Nakonec ji, nutno přiznat, že díky výhodě znalosti terénu, dostal těsně před tenký kmen povaleného stromu a několika rychlými útoky donutil její nohy k jednomu kroku vzad. Patou zavadila o kmen, zavrávorala a než stačila opět nabrat rovnováhu, dostal se přes její obranu, odklonil ruku s mečem tak, že mu nemohla ublížit, a své vlastní ostří jí přitiskl na hrdlo. Znehybněla, v očích upřených do těch jeho ale nebyl strach nebo vztek, který očekával. Jen pokora a nadšení z toho, že se stále ještě může učit.

Pustil ji a ustoupil, pomáhaje jí zpět nabýt rovnováhu. Vzájemně se uklonili, jak vyžadovala pravidla, načež si klekl a se skloněnou hlavou otřel čepel do trávy, jako by ji zbavoval pomyslné krve. Mělo to symbolizovat lítost nad zabitými, nad nutností takového činu a zároveň slib, že se bude vždy starat o svůj meč a nikdy nevezme život bez důvodu.

„Na půlelfku to nebylo špatný," prohodil, zatímco zbraň zasouval do pochvy, a otočil se. Překvapilo ho, když uviděl, jak si hrot meče tiskne pod zvednutou bradu, držíc ho za jílec. Oči měla zavřené a neotevřela je ani ve chvíli, kdy zbraň protočila a zvedla tak, že se jílcem dotkla čela. Hrot jí do měkké kůže pod bradou vyryl mělkou ranku a on si všiml, že zdaleka není první.

„Děkuju," pípla tiše. Jinou reakci, typu: „Ty jsi na elfa taky dobrej,", vlastně ani nečekal. Od chvíle, kdy zaklepala na jeho dveře s maličkým tvorem podobným legendárnímu Fénixovi v náručí, věděl, že není zrovna drzá, vychloubačná ani sebevědomá. Vlastně působila dost nejistě a ztraceně a nebýt svarhee*, určitě by ani nepřišla. A i kdyby, stejně by jí asi nedovolil ani souboj. Nebo možná ano.

Tak či tak, přinesla jim malého jízdního tvorečka, a proto ji musel vyzkoušet. Pokusili se jí sice svarhee odebrat, ale ta se překvapivě prudce bránila a držela se půlelfky jako záchranného voru. Nebo, a to spíš, jako matky. Ubytoval ji na jednu noc u sebe s tím, že zítra se uvidí, a zjistil, že toho rozhodnutí nebude litovat.

„Kdo ti ten meč ukoval?" zeptal se jen tak mimoděk, protože už se nezdálo, že by chtěla něco říct, a on si během boje navíc všiml, že zbraň je neobvyklé kvality. Neměla ale žádný znak, podle kterého by kováře mohl identifikovat, takže mu nezbývalo nic jiného, než se zeptat. Zarazila se a svaly jí ztuhly, jako by na pár vteřin zmrzla.

„Jeden... přítel," odpověděla nakonec s krátkým zaváháním. Přišel blíž a natáhl k ní ruku.

„Můžu se podívat?" požádal. Přikývla, vytáhla zbraň a podala mu ji. Pak se obrátila doprava, protože malá bílá svarhee, kterou s sebou přinesla, se začala hlasitě dožadovat její pozornosti. Vzala ji do náruče a tvoreček natáhl krk, až se jeho zobák dotkl půlelfčina nosu.