Když liška vypráví

Ostrov za ostrovem 20 - Denní rutina (Hiccstrid)

„Něco ti povím," povzdechla si Wallaeky. V hlase jí zazníval lehký podtón smutku, ale zároveň i spokojenost a radost. Střelec zabručel na znamení, že poslouchá,ničím dalším už se ale nenamáhal. Letěli už celkem dlouho a on by si rád odpočinul, nehodlal to ale před svou jezdkyní zmiňovat, a tak v monotónním tempu vytrvale mával křídly.

„Není nic lepšího, než strávit tři týdny s jedněmi z nejlepších přátel," usmála se dívka. Předklonila se a poplácala draka po krku. Dobře viděla jeho únavu, žádný ostrůvek ale nikde v dohledu neviděla. Nemohla nic dělat.

„Podle mě už bysme měli být skoro tam," nadhodila tedy nakonec. A skutečně - už během půlhodiny se před nimi vynořil nízký, tuhými keři porostlý ostrov. Poslední. Pak už se jen vrátí na Blp.

Střelec zrychlil. Vidina odpočinku ho ovládla natolik, že po přistání ani nepočkal, až mu Wallaeky sundá sedlo, hned se stočil a usnul. Jezdkyně ho s drobným úsměvem pohladila a opatrně, aby ho nevzbudila, vybalila mapu. Zatímco bude drak odpočívat, mohla ona začít hledat. V rohu se drobným, úhlednými písmen krčila krátká básnička.

Když údolím zarostlým stíny se plíží,
když paprsek slunce do prázdna míří,
na severu najdeš poklad schovaný,
však ne do země, ten nahoru vzhlíží.

„No nazdar," povzdechla si Wallaeky. „Tak si to shrneme. Jsme na placatým ostrově a máme najít údolí. Jak nám může pomoct paprsek slunce mířící do prázdna? A jak může poklad vzhlížet nahoru?! To nedává smysl." Vstala a rozhlédla se, ale nic. Žádné údolí. Což o to, západ slunce, který je v básni naznačený plížícími se stíny, problém nebude, to spíš najít ono údolí a prázdno. Jak má na dokonale rovném ostrově najít údolí? Ještě několikrát báseň přečetla, nakonec to ale s povzdechem vzdala a vydala se jediným jistým směrem - na sever.

Snažila se pátrat ve změti houštin kolem, ale sotva se jimi sama prodírala. Už to začínala vzdávat, protože došla skoro k útesům, když vtom jí najednou podjely nohy. Zavrávorala a s výkřikem zamávala rukama, aby udržela rovnováhu, ale už to nestihla. Zřítila se do keřů a ucítila, jak jí tělo opět podjíždí. Tak tak si stihla předloktími zakrýt obličej a už se řítila spodními větvemi houští kamsi dolů. Kolem létala hlína a drobné kamínky, keře šlehaly do rukou i trupu a chodidly nemohla najít absolutně žádnou oporu. Když se konečně zastavila, sotva mohla pohnout nohou. Při pokusu vstát zasténala, ale podařilo se. Nacházela se uprostřed nehlubokého údolíčka, avšak s prudkými drolivými svahy. A slunce se sklánělo k obzoru.

Nehledě na místy natrhnuté oblečení, špinavé dlaně ani palící škrábance si zaclonila rukou oči. Uslyšela vzdálený řev, plný obav a volání člena hejna. Lehce se pousmála.

„Tady jsem!" zavolala nazpátek. Vzápětí na kraj údolí dosedl značně rozrušený Střelec. Okamžitě natahoval ocas, aby ji mohl vytáhnout.

„Ne, počkej," zarazila ho. Pohledem sledovala poslední sluneční paprsky. Pronikaly mezi keři na východní straně údolíčka. Nejde se tříštily o větvičky, jinde o listy. Na pár místech ale našly volnou cestu a rozlévaly se do vzduchu.

„Prázdno," zašeptala Wallaeky s úsměvem. Pohlédla nad každé takové místo, až konečně našla, co hledala. Vydrápala se po západním svahu a sejmula z větve malý, téměř neviditelný papírek. Pak se nechala Střelcem odnést zpět na místo, kde přistáli. Smrt ji pečlivě obtočila ocasem, aby nemohla už nikam jít.