Když liška vypráví

Šeja, klisna, která zachránila stádo

„Budeš nám dneska zase vyprávět o vlkovi, mami?”
„Ne, Felo, dnes ne.”
„A budeš vyprávět aspoň něco?”
„A byla jsi hodná?”
„Samozřejmě!”
„Takže jste se se Sorou nepoprali, je to tak?”
„Uhm... To úplně ne, ale...”
„Snažili jsme se!”
„Opravdu?”
„Opravdu!”
„Tedy dobře, uvelebte se a začneme...”

***

*21. červenec 2019
Anotace:
Říkali jí Šeja. Že jsi o ní nikdy neslyšel? A ani o jejím druhovi Stínovi? Nevěřím ti. Jejich příběh se ve stádu vypráví už celé generace. Odkud jsi, že ho neznáš? Jsi snad jeden z dvounohých, kteří nás chytají, aby nás pokořili a zlomili? Jestli ano, třes se při dunění kopyt a bojových výkřicích, protože my své druhy pomstíme. Než tě však pošleme na onen svět, budeme ti vyprávět o Šeje, klisně, která zachránila stádo, a Stínovi, hřebci, který ztrestal dvounohé. Jsi připraven? Tak poslouchej.

Loukou se nesl zvonivý, veselý smích, při kterém se vám chce tančit a dovádět jako malému hříběti. Máte pocit, že svět je nádherné a okouzlující místo.

Matka svého poskakujícího potomka pozorovala s hlubokým klidem a láskou v téměř pískových očích. Sehnula se, aby utrhla trs trávy, a vychutnávala si jeho sladkou chuť. Ano. Tady by mohli chvíli zůstat. Voda je nedaleko a tráva šťavnatá. Vedoucí hřebec vybral dobře.

Hříbě zakoplo o skrytý kámen a neelegantním obloukem přistálo v zelené pokrývce. Neobratně se vyhrabalo na dlouhé nohy, potřáslo hlavou a rozhlédlo se, zda někdo jeho výstup viděl. Matka se usmála. Nebyla vysloveně hezká. Tak jako všichni z jejího rodu měla ostré, protáhlé rysy, plošší nos, špičaté uši a tuhé plavé vlasy. Hruď jí halila krátká hnědá látka s jedním ramenem, která dosahovala sotva po břicho.

„Šejo,” zavolala na svého potomka. Dívka k ní obrátila bouřkově šedé oči. „Pojď už spát.” Šeja přešlápla, poposkočila a zatřásla hlavou s tmavošedými, jako srst tuhými loknami. Stejnou barvou hrála i její srst.

„Ale mami,” odporovala tvrdohlavě, „mně se ještě nechce.” Bylo s podivem, jak hříbata ožívala vždy večer nebo před spaním. Matka to chápala, ale dnes ušli dlouhou cestu a ona chtěla vědět, že je její dcera v bezpečí, než sama usne. Ne že by nevěřila stádu, ale přece jen by ji raději měla po svém boku.

„Šejo,” zopakovala důrazně. Než však mohla pokračovat, do její dcery vrazilo nohaté, černou srstí pokryté hříbě. Ani jeden z nich neudržel rovnováhu a poroučeli se k zemi. Šeja nejdřív podrážděně zaprskala, ale když poznala útočníka, rozesmála se. Několikrát se převalila.

„Stíne!” vykřikla vesele. Hřebeček vyskočil na nohy a poskočil. Tvář měl prozářenou úsměvem od ucha k uchu a v téměř černých očích mu blýskala radost a rozvernost vlastní jen hříbatům.

„Šejo,” pozdravil nadšeně a přiskočil k ní, ale špatně to vypočítal, zakopl o ni a opět skončil v trávě. Oba se smáli na plné kolo.

„No tak, vstávej,” pobídla ho vesele dívka a pomohla mu na nohy. „Jsi pořád stejný.” Matka si jen povzdechla, když kolem sebe mláďata začala poskakovat, honit se a hrát si. Oba vypadali šťastně. Viděla, jak k Větrnému, jejich alfa hřebci, přišel Mrazen, vedoucí hřebec druhého stáda. Dlouho se obě společenství neviděla, ale teď už jsou opět spolu a všichni doufali, že to tak na čas zůstane. Nejdřív se však muselo rozhodnout, kdo bude po ten čas velet - a to se dalo zjistit jediným způsobem.