Když liška vypráví

Ostrov za ostrovem 21 - Minulost se nezmění (NightLight)

Nejistě postával před jednou z mnoha jeskyní, které se v jeho světě za ta tisíciletí vyhloubily. Patřila k těm, jejichž vchod i vnitřek se klenul do nevídaných rozměrů a vyskytovaly se tedy hlouběji a tahle konkrétní i dále od většiny míst, kde se usídlili jiní draci. Navíc ji ještě obklopovaly gigantické tyrkysové rampouchy a zevnitř jimi byla doslova pokrytá. Ale copak mohl vzdálenost jejímu obyvateli nějak zvlášť zazlívat? Když ho jeho družka představila svému obrovskému hnízdu jako nového alfu, stál pod krystalem mezi ostatními, ale kdykoliv potom se jej pokusil najít, neuspěl.

Nebo aspoň ne doteď. S tím vším kolem Kruťase na něj neměl myšlenky a pak dlouho ležel, protože i když se to na první pohled nezdálo, jeho bráška mu hodně chyběl. Bílá běska se mu to však snažila vynahrazovat. Tahala ho na lety jeho novým domovem, nutila ho objevovat všechna skrytá zákoutí a seznamovat se se svým hnízdem. To mu dost pomohlo. I dnes, přestože tady dole nešlo úplně poznat denní nebo noční dobu, si všimla, jak nervózně se chová. Nedokázal spát. Díky těm výletům totiž dostal možnost se vyptávat a brzy toho využil. A konečně získal to, co hledal. Odmítl doprovod své družky, musel se s tím popasovat sám.

Tak teď stál před jednou z největších jeskyň, které kdy viděl, a odhodlával se vstoupit. Myslel si, že to půjde snadněji. Jenže místo toho popocházel před vchodem sem a tam a nervózně švihal ocasem. Co by teď dal, kdyby tu s ním mohl být bráška! Právě on si víc než kdokoli jiný zasloužil znát odpověď.

Nakonec si sedl. Stále váhal. Jako alfa by asi neměl, ale... To, co se tehdy pod stěnou zeleného ledu událo, ho trápilo dodnes. Mohl si jak chtěl říkat, že to zcela jeho vina nebyla, jenže ve výsledku to nic nezměnilo. On vystřelil plazmoplamen, ne mrazidrak. A když teď mohl získat důvody... Otočil se a chystal se odejít. Někdy jindy. Až najde dost odvahy.

Ze strany, zpoza jednoho z mnoha rampouchů poblíž, najednou vystřelila bílá šmouha a s hrozivým zavrčením prudce přistála před ním, až její drápy zaskřípaly na zelenkavém ledě. Už už odhaloval zuby, když zahlédl ty známé modré oči. Překvapeně je opět skryl, ale nezatáhl a ani sklopené uši nenapřímil. Naproti tomu jeho družka vypadala dost bojovně. Skoro se zdálo, že ho chce vyzvat na souboj, i když o tom silně pochyboval.

„Nemělas sem chodit," namítl podrážděně. Přece jen tohle se týkalo jeho a brášky. A mrazidraka. Nikdo jiný neměl právo ho rušit, ani ona.

„A nechat tě, ať tu pět hodin chodíš jako dračice při prvním líhnutí, abys pak odešel?" odfrkla si.

„Je to moje věc," neustoupil. Běska se hrdě narovnala a z výšky, kterou jí propůjčoval jeho stále lehce nahrbený postoj, na něj shlédla.

„Chováš se jako sotva vylíhlé dráče. Sice netuším, co jí chceš říct, ale kdybych tě nechala samotného, nikdy to neuděláš," pronesla se svým typickým sebevědomím.

„Ale udělám!" zvedl prudce hlavu, aby neměla výškovou převahu. „A už jsem ti řekl, že je to moje věc, tak mě nech si to vyřešit."

„Dobrá," kývla a sedla si. „Tak já tu počkám."

Tiše zavrčel. Teď mu nezbývalo, než se znovu otočit k temnému ústí jeskyně. Jeho družka ho zpět nepustí, na to už ji poznal dost dobře. Když si něco usmyslela, uskutečnila to. Možná proto se stala alfou tohohle hnízda.

„Počkej," zarazil se uprostřed kroku a znovu se na ni obrátil. „Říkala jsi jí?"

„Ano," naklonila zmateně hlavu na stranu. A všechna jeho nervozita najednou opadla. Byla to samice. Mohla mít tisíce důvodů pro to, co udělala. Tenhle fakt mohl mnohé vysvětlit, i když minulost se nezmění. Rozběhl se dovnitř.