Když liška vypráví

Psaní pro radost - Padající hvězdy

„Mami, bude dneska zase o zvířatech?”
„Ne, dnes ještě ne. Dnes to bude ze zcela odlišného světa, než je ten náš. A zvířata tam budou taky, neboj.”
„Ale proč? A z jakého světa?”
„To se nedozvíš, dokud si nelehneš, Hriene. A ty, Taer, mě ani nezkoušej přesvědčovat, že chceš zvířata. Párkrát vydržíte jinde a navíc tam jedna z hlavních postav bude zvíře.”
„Ono jich bude víc?”
„Ano, a nejen zvířat. To se ale nedozvíte, dokud nezačnete pozorně poslouchat. Můžu? Dobře...”

***

*31. říjen 2019
Anotace:
Existují světy stejné jako ten náš. Existují i světy jiné než ten náš. Světy, kde logika tiše úpí v koutě, kde se na fyzikální zákony ohledy neberou a kde je možné zažít nemožné.

Povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt #16.

Laser se zhluboka nadechl a vydechl. To, že vystupoval už tolikrát předtím, nemělo žádný vliv na nervozitu a třesoucí se ruce. Zaťal pěsti do sametově černé srsti kočkovité šelmy vedle sebe a naprosto amatérsky se málem zadusil, když uslyšel hlas principála, jak vítá osazenstvo lavic a zahajuje první vystoupení cirkusu po několika letech. Ty roky byly plné dřiny, potu, pádů, úrazů i smíchu. A teď konečně nastal ten slavný den, kdy se cirkus Padající hvězda opět objevil na scéně. Laser se tomu jméno zakřenil, stejně jako tisíckrát předtím. Název v podstatě vznikl z čísla starého Moera, které po něm převzal. Stejně jako jeho ebenová společnice si odvykl pohledů publika, ale panteřice Shira to docela dobře tajila a už se na vystoupení těšila.

Laser ji chápal. Taky se nemohl dočkat, až začnou, ale zároveň se mu z toho zkroutil žaludek. Představil si, jak jeho oběd padá k zemi, a musel se zasmát. Ten tichý, nečekaný zvuk Shirou trhl. Kočkovitá šelma na něj zasykla. Měla štíhlé tělo a dlouhý ocas, který postupně ploštěl a nakonec z něj zbyly jen dvě letky. Uši natočené dopředu byly větší a špičaté, zakončené tuhými střapatými chloupky. Z loktů, holení a břicha jí taktéž napůl splývaly a napůl trčely palec dlouhé chlupy. Po úzkém hřbetě se jí táhl pás drobných, ale ostrých ostnů. Seděla vedle něj, ocas obtočený kolem předních tlap a pozorně naslouchala principálovým slovům. Laser měl pravou ruku přehozenou přes její krk, levou se lehce opíral o zem a pohupoval se na špičkách bosých nohou. Jejich číslo mělo přijít až nakonec, takže z úkrytu za závěsem tiše sledovali vystoupení.

Na jeviště vrazil obrovský, hadu podobný tvor. Po obou bocích se mu táhly dlouhé, štíhlé ostny, stejné měl složené na i za hlavou. Když otevřel tlamu a zasyčel, odhalil čtyři velké jedové zuby a stovky menších. Byl celý mléčně bílý, strašlivě dlouhý a práskal za sebou ocasem jako bičem. Oči pokryté bílým povlakem ani jednou nemrkly. Sugghi, jak se tvor jmenoval, se připlazil k okraji jeviště a pokračoval po něm, dokud neurazil celý kruh. Pak se zavlnil, zamotal do klubka uprostřed a zvedl vysoko majestátní hlavu. Vztyčil pás úzkých ostnů za hlavou, rozevřel tlamu a znovu zasyčel. Pak se bleskurychle vrhl vpřed. Diváci vykřikli, ti nejbližší se odtáhli v očekávání střetu se Sugghim, ale had se jen mírně otřásl, jako by se smál, těsně před nimi stočil své tělo doprava a pokračoval nezměněnou rychlostí kolem manéže. Jak mu šupiny drhly o hrubou zem, vířil prach, až nakonec uprostřed jeviště vzniklo malé prašné tornádo.

Po chvíli Sugghi zpomalil a nechal prach usadit. Uprostřed manéže stáli artisté Koral a Fylis s několika létajícími skřetíky na ramenou. Byli vidět sotva pár vteřin, protože bílý had se najednou napnul, vztyčil všechny ostny a vzápětí se po stěnách stanu rozeběhla zářivá prasátka. Sugghiho šupiny nyní odrážely světlo loučí i okolí, takže při pohledu na něj se motala hlava, která odmítala přijmout něco tak nepochopitelného a matoucího. Koral a Fylis se ztratili v pableskující záři, zatímco Sugghi sebou kroutil, natáčel se a plazil tak, aby na jeho tělo dopadalo co nejvíce světla. Házel do okolí barevné záblesky a vypadal, že si to nesmírně užívá.