Když liška vypráví

„Díky, Múzo." #2

Jde o první verzi povídky „Díky, Múzo." do Psaní pro radost. Do soutěže je zařazen až druhý pokus, který má vlastní anotaci i příslušné označení, tohle tedy prosím berte jako takový bonus :D

„Tak co dneska?"
„To samé co včera."
„Proč?"
„Protože tentokrát tu bude malinko jiné a z pohledu Dívky, ne múzy."
„Hmpf."
„No tak, když tě to bude nudit, můžeš jít ven za tátou a Hrienem."
„Opravdu?"
„A proč bys nemohla? Já vás nenutím svoje příběhy poslouchat, ale budu ráda, když zůstaneš. Vždy je dobré znát situaci z co nejvíce úhlů pohledu."
„A proč?"
„Protože tak snadněji můžeš předejít konfliktům a neshodám a přizpůsobit vývoj událostí všem. A navíc tak aspoň trochu poznáš ty, se kterými trávíš čas. Zrovna tady se pohledy Dívky a múzy ani příliš neliší, ale i tak to může být zajímavé. Připraveni?"
„Jo."
„Hm, tak dobře."
„Jsem ráda, že zůstáváš. Tak si pohodlně lehněte, ať můžu začít..."

***

*1. květen 2020

Zamyšleně jsem poťukala krátkým nehtem o tmavý displej mobilu, na němž se v řádcích skvěla bílá písmenka tvořící slova a věty. První polibek? Na něco takového se těžko vymýšlí neromance. Návrh na víláka získávajícího sílu z prvních polibků dívek, které láká do pasti, mi mamka zavrhla jako klišé. A to jsem si myslela, že to je dobrý nápad! Asi ale měla pravdu. Teď, s odstupem asi hodiny, jsem dokázala uznat, že ten námět nebyl zrovna originální. Jen v duchu, samozřejmě. Nahlas bych výplod svoji fantazie bránila do posledního dechu.

Jenže co teď? Romanci psát neumím a ani nechci (tedy, aspoň to jsem si říkala, jak je to ve skutečnosti, to všichni víme), jinou fantasy ne a ne vymyslet... Co kdybych se zkusila inspirovat svým dětstvím? Třeba koňmi. Co kdyby to bylo o dívce, jejíž první polibek nepatřil klukovi? A komu pak? Zvířeti? Koni? A co kdyby pracovala jako královská kurýrka a někdo, třeba její učeň nebo přítel, se jí zeptal, komu dala první polibek? Nebo kdyby v hospodě potkala chlapa a on po ní chtěl, aby ho políbila, protože by si myslel, že bude první? A ona by mu odpověděla, že to privilegium už dávno patří jinému?

Tenhle nápad mi taky přišel úžasný. Myslela jsem si, že je celkem originální a neotřelý. V hlavě jsem viděla dokonalou scénu, kdy kurýrka svého koně láskyplně líbá na čelo. Dokonce už jsem si v hlavě skládala i anotaci v podobě rozhovoru, a to hned několik verzí. Mezi ty první patřila konverzace mezi kurýrkou a jejím společníkem na cestách.

„Koho jsi poprvé políbila?"

„Tady Cyklóna. Že je to tak?"

„Koně?"

„Něco proti?"

Další možností anotace se stal rozhovor mezi ženou a jejím učněm. U obou, té první i téhle, jsem si představovala lehce zvlněnou krajinu, zaprášenou cestu a po ní jedoucí dva koně s jezdci.

„Koho jsi poprvé políbila?"

„To je snad moje věc, ne?"

„No, asi jo. Promiň. Jen mě to tak zajímalo."

„Zajímat by tě to nemělo. Nebo aspoň ne takhle okatě."

Jak už jsem řekla, ten nápad se mi opravdu zamlouval. Problém byl, že jsem neměla vymyšlený téměř žádný děj. Kámen úrazu. Tuhle nepříjemnou skutečnost jsem si uvědomila ve vaně napuštěné horkou vodou, kde jsem ležela na boku se zavřenýma očima a snažila se cokoli vymyslet. Teplá koupel, první po hodně dlouhé době, mi příjemně uvolnila svaly, bohužel asi i ty mozkové a můj problém nevyřešila.