Ztiš svůj dech, zaposlouchej se a ticho kolem se rozplyne. Cítíš, jak tě plní mír? Jak na tebe působí síla lesa? Slyšíš drobné hraboše v křoví? Slyšíš tiché kroky pasoucí se vysoké? Cítíš ten klid a harmonii? Slyšíš vesele zpívající ptáky?
Vydrž ješ...
„Hádám, že dnešní příběh tě potěší, Taer." „Bude o zvířatech?" „Ne, to ne. Ale bude tam plno akce." „Jaké akce?" „No, něco jako lov, taky spousta pocitů..." „Ale to si užije spíš Fela než já!" „Neboj, uvidíš, že se ti to bude líbit. Musíte ale pozorně poslouchat, abyste vše správně pochopili..."
***
*9.-10. dubna (cca od 11:30 večer do 1:30 ráno) Inspirace obrázkem:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jakmile slova dozněla, zjistila, že se zarazila s vidličkou v zavřených ústech a vykulenýma očima zírá na svoji tmavovlasou společnici, která zrovna nenuceně ukazovala na košík s pečivem uprostřed stolu. Obsah věty, již právě vypustila z jemných úst, však s houskami vůbec nesouvisel.
Bělovlasá elfka s vybledle zelenošedou kůží si uvědomila, že by možná mohla vyndat vidličku z úst a přestat se tvářit jako tele. Zašermovala příborem proti dívce nalevo od sebe, jediné další osobě u tohoto stolu, a podrážděně sklopila protáhlé uši.
„Cožes to řekla?" zeptala se zaraženě. Jiel se tiše zasmála, stáhla ruku ukazující na pečivo zpátky a opřela se oběma lokty o stůl.
„Že jsem si všimla, že po tobě ten cizinec včera koukal," zopakovala pobaveně. Quiro potřásla hlavou a nevěřícně zamrkala.
„To sotva," odtušila. „Ten se stavil proto, aby venku neumrzl, o nikoho jiného se večer nezajímal."
„Co ty víš?" ušklíbla se Jiel a spiklenecky mrkla. „Možná to původně měl v úmyslu, ale stejně si myslím, že si tě z nějakého důvodu prohlížel pozorněji než ostatní." Quiro se znepokojeně rozhlédla, jako by se něčeho bála, a když spatřila cizince sestupujícího z patra do lokálu, lehce sebou trhla. Její společnice měla výborné pozorovací schopnosti a pochybovat o tom, čeho si všimla, se nevyplácelo.
„Myslíš, že si dal dvě a dvě dohromady?" zašeptala elfka stísněným hlasem. Opravdu nechtěla, aby se její tajemství provalilo, určitě ne teď a tady, v hlučné, přeplněné hospodě s proslulou Fridkou z Luzné, bardkou, která ráda šíří klepy a určitě by na Quiro bez ostychu upozornila. Zrovna hrála chytlavou písničku Chci jenom tančit a většina osazenstva lokálu se přidávala minimálně k refrénu.
„To nevím," pokrčila Jiel štíhlými rameny. „Každopádně to vypadá, že míří k nám. Nechceš ještě jednu housku?" Lhostejně se natáhla a podala své přítelkyni kousek pečiva. Quiro jí pohledem poděkovala a okamžitě se pustila znovu do jídla, aby mohla sklonit hlavu a mluvení nechat na Jiel.
Jak bojovnice v culíku a vestě předpověděla, cizinec v plášti zamířil jejich směrem a zastavil se až u rohu stolu, skoro přesně pod železným kruhem se svícemi u stropu, který osvětloval celý lokál. A těsně vedle Quiřina lokte. Bažinná elfka na sebe mohla být pyšná, že neucukla. „Mohu si přisednout?" zeptal se neznámý, už podle postavy a hlasu, který zněl Quiro znepokojivě povědomě, jasně muž. Jiel pokrčila rameny a ukázala prstem na protější stranu stolu, kde stála prázdná lavice.
V tichosti čekaly, až si cizinec objedná jídlo, a Quiro zřetelně viděla, jak se jí třesou ruce. Dívka po její levici si toho všimla zaručeně, ale co muž? A jestli to zaregistroval, jak si to vyloží? Odpovědi se jí dostalo vzápětí.
„Co se děje, madam? Mám dojem, že se třesete?" obrátil se neznámý přímo na ni a Quiro málem vypadla vidlička z ruky. Zavrtěla sklopenou hlavou, oči zabodnuté do talíře, a rychle si nacpala do úst další sousto. Proč ji znervózňuje víc než jiní? Něco jí na něm připadá povědomé, vystupování, hlas, pohyby...
„V přítomnosti cizinců je vždy nejistá," vysvětlila pohotově Jiel. „Nemá z nich nikdy dobrý pocit a nerada se seznamuje." Muž chápavě přikývl a uchopil misku jídla, které mu obsluhující děvečka právě přinesla, jako by se ji chystal zvednout a odnést.
„Ach tak. Omlouvám se. Mám si odsednout?" nabídl, čehož Jiel okamžitě využila. „Kdybyste byl tak laskavý. Děkujeme," přikývla. Muž se začal zvedat k odchodu, přičemž se nad stůl naklonil víc, než musel a z jeho následujících slov v obou společnicích zatrnulo.
„Kdyby ale chtěla Quiro z Dïerqu a její už také známá společnice Jiel Loenijská práci, hned u vedlejšího stolu sedí elf s elfkou, vděční za každou vaši pomoc. Budu u nich," zašeptal sotva tak hlasitě, aby je slyšely, načež se narovnal, sebral talíř s jídlem a přesunul se vedle, přesně jak řekl. Quiro upustila z roztřesených prstů vidličku a s panikou v očích vzhlédla k Jiel.
„Co teď?" zeptala se hlasem propadajícím hysterii. „Co teď? Poznal mě, poznal tebe a vsadím se, že i ti dva ví, co jsem, a bez váhání to tady všem prozradí, jestli-"
„Uklidni se," zašeptala Jiel mírně a položila svou dlaň na tu její, bledou a svírající se v pěst. „Jsem tu taky. Vyřešíme to, ano? Ten cizinec nevypadal jako člověk, který by chtěl škodit, natož ti dva za mnou. Možná se tváří ostře a nesmlouvavě, ale jsem si jistá, že by to nikomu neřekli." „Ale co když ano?" panikařila Quiro dál. Cítila, jak se jí krk svírá a tělo třese a nedokázala zabránit, aby i do jejího hlasu proniklo zoufalství.
„Podívej se na mě," přikázala jí Jiel. Elfka nejistě zvedla oči se slzami na krajíčku. V tu chvíli se za ně tak styděla, ale ta hrůza z toho, kdyby ji tady všichni odhalili... „Jsem tu s tebou," zopakovala dívka. „Co víc můžeš chtít? Věř mi, tak jako vždycky. Nejde o nic jiného, než je pozorování stop a jiných lidí, jasné?" Její klidná, nenucená a rozvážná slova dodala Quiro aspoň záblesk naděje. Možná není pozdě. Třeba by to ještě šlo zachránit.
„Půjdeme?" pípla nervózně. Tolik si přála odtud vypadnout, nasednout na svou rychlonohou klisnu a hnát se pryč co nejdál a co nejrychleji, Jiel však zavrtěla hlavou.
„Nevíme, co chtějí," namítla. Už relativně klidná Quiro na ni vytřeštila oči.
„Ale jasně že víme. Chtějí to, co všichni. Jenže já už nehodlám zabíjet nevinné," odsekla prudce, ale stále tiše.
„Já vím. Po výcviku u lesních elfů ses hodně změnila. Většina tvého lidu tě pro tvůj soucit zavrhla a lidé stále nechápou, že už jim pomáhat nebudeš. Já to všechno vím, byla jsem tam s tebou a souhlasím s tvým postojem. Ale nemůžeme vědět jistě, že opravdu chtějí to, co většina. Musíme to aspoň zkusit," naléhala Jiel tak jemně, že to vypadalo spíš jako vysvětlování než přesvědčování, a Quiro cítila, že už začíná být nejistá. Podrážděně sklopila uši a odhalila drobné zoubky.
„Můj lid mi nepřipomínej," zavrčela. „Všichni jsou stejní, do jednoho. Nevadí jim najímat se za peníze jako žoldáci, jako obyčejní šermíři, a zabíjet nevinné tvory." Jiel chápavě přikývla.
„A přesně o to jde. Myslím, že oni ví, že ses změnila. Konec konců, zahrnul i mě a minimálně ta elfka je lesní. Pojďme to aspoň zkusit," navrhla přesvědčivě. Quiro trhla rukou a odtáhla se. „Fajn. Ale stejně z toho nemám dobrý pocit. Ten cizinec mi připadal povědomý," zavrčela neochotně, rychle dojedla zbytek jídla, sebrala své věci a pomalu vstala.
„Ale mám podmínku," dodala. „Počkáme na ně venku." Jiel bez protestů přikývla - obě věděly, že dosáhla svého. Společně zasunuly židle, zaplatily a propletly se plným lokálem až ke vchodu. Dívka si koutkem oka všimla, že je trojice u vedlejšího stolu pozoruje se směsicí pobavení, zmatení, pohrdání a sebejistoty, nedokázala ale určit, jestli vědí, že na ně venku počkají. Možná ne. Možná ale taky ano. Telepaté se nacházejí všude a vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby jí nebo Quiro nějaká zbloudilá myšlenka v tom rozrušení utekla.
„Budem sedlat?" zeptala se bažinné elfky, když za nimi dveře hospody zapadly a zpěv i hluk hovoru se utlumil téměř o dvě třetiny. Quiro rázně přikývla.
„Samozřejmě. Chci být připravená zdrhat," vysvětlila jednoduše.
„Víš, že jejich koním bych neutekla," odtušila Jiel kriticky.
„Nemají nasedláno," odpověděla elfka. „A to jim nějaký čas zabere. Fakt, potřebuju mít aspoň jednu únikovku, kdyby to nevyšlo." Dívka jen bezradně pokrčila rameny. Zamířily do malé stáje za hospodou a Jiel odtamtud vyvedla svého svéhlavého ryzáka. Quiro stačilo jen zapískat a její malá, zato ale opravdu rychlá a hbitá klisna se srstí zbarvenou do bažinaté šedohnědozelené poslušně vypochodovala ven. Její zbarvení, velikost a rychlé nohy jí v bažinách, kde byla vychována, propůjčovaly důležité prvky - maskování, nevýraznost a hbitost. Elfka nikdy nepoužívala sedlo, jen provazovou ohlávku, kterou klisně nyní navlékla, na rozdíl od Jiel. Ta musela svého hřebce kompletně připravit, včetně boje o vzduch v nafouknutém břichu. Nakonec se jí, tak jako vždycky, podařilo dotáhnout podbřišník tak, aby měla jistotu, že se sedlo neprotočí, až se do něj vyhoupne. Zavedly koně vedle dveří do hospody a čekaly.
„Co když nepřijdou?" nadhodila Jiel. Netušili, jak dlouho do postupující noci se chce trojice v lokálu zdržet a jestli vůbec mají v plánu ještě dnes vyrazit.
„Nemůžu říct, že by mi to vadilo," pokrčila Quiro rameny.
„Jenom sundali koním uzdečky, nikde jsem ale neviděla sedla," pokračovala dívka v konverzaci. Elfka se na ni prudce otočila.
„A to jsi mi chtěla říct kdy?" zeptala se rozčileně. „Jestli nemají sedla, uzdečku nandají za pár vteřin," sykla.
„A jestli nemají sedla, nejspíš to jsou Tuolenijští jezdci," dodala Jiel. Quiro ztuhla uprostřed pohybu, ruku položenou na krku své klisny zaťala v pěst, prudce se k dívce otočila a chvíli na ni jen zírala, neschopná slova.
„A tohle jsi mi taky chtěla říct, až už by bylo pozdě?" rozhodila nakonec nevěřícně rukama. Vzápětí si rozzuřeně odfrkla.
„Nevím jak ty, ale já mizím," poznamenala a lehce se vyhoupla na svou klisnu. „Nehodlám tu sedět na zadku a čekat, až si pro mě přijdou. Blæs, Mýrqui." Mlaskla na klisnu, která pohodila hlavou a lehkým klusem vyrazila po cestě. Jiel se už už chystala zamířit za ní, když obě, elfku i dívku, zarazil cizí hlas.
„A já myslel, že jazyk bažinných elfů už dávno vyhynul," prohlásil elf, který vystoupil ze stínu u dveří. Šedé vlasy měl sepnuté látkovou čelenkou, aby mu nepadaly do obličeje, úzkou tváří prostupoval škodolibý výraz. Quiro prudce zarazila Mýrqui, ostře ji otočila doprava a rozzuřeně se na elfa zamračila. Pak si uvědomila, že je to jeden z těch, kteří seděli vedle nich, opět klisnu rázně obrátila a pobídla do rychlého cvalu.
„Stejně jako by měli ti, kdo ho používali!" zavolal za ní ještě jako dodatek šedovlasý a otočil se na Jiel. „Je vždycky takhle výbušná a vyděšená zároveň?" zeptal se nevinně, jako by se nic nestalo. Dívka po něm šlehla pohledem a bez zbytečného ztrácení času se v sedle svého ryzáka chtěla vydat za ní. Na paži ucítila železný stisk, jak jí elf překazil jakýkoli další pohyb. Věděla, že proti němu nemá šanci, proto se nebránila.
„Jestli tam vpředu je tvoje společnice, Mýrqui ji přeskočí," oznámila mu pohrdavě. Nebezpečně přimhouřil oči.
„I kdyby seděla na koni?" opáčil ledově klidným hlasem.
„To ne. To jí uteče," ušklíbla se Jiel. Elf sebou trhl, jako by dostal ránu.
„Koním Tuolenijských jezdců nikdo neuteče," zasyčel výhružně. Tato elfská jízda chovala ty nejlepší z nejlepších, Jiel ale o schopnostech své přítelkyně a její klisny nepochybovala. „Mýrqui ano," odpověděla hrdě. Elf se odtáhl, ale stisk na její paži nepovolil.
„To je směšné. Žádný člověk nedokáže utéct koni. A co je za to směšný falešný jméno?" odfrkla si pohrdavě.
„Tak abys věděl," začala dívka, „Mýrqui není člověk. Je to klisna. Čistokrevná bažinná klisna, přesněji řečeno." Všimla si, jak elfovi unikl znepokojený záblesk v očích, a sama pro sebe se usmála.
Tak tomuhle se říká síla legendy o bažinných klisnách, pomyslela si.
„Tys nám neřekl, že má čistokrevnou bažinku," uhodil elf najednou ostře na někoho vpravo a Jiel si poprvé uvědomila, že tam celou dobu stojí cizinec v plášti. Jak dlouho už? Poslouchal i jejich předešlý rozhovor, když s Quiro přišly?
