Když liška vypráví

City dvounožců (1. část)

„A vyhrála bych!”
„Nevyhrála!”
„Tys mi tam ten kámen podstrčil schválně, protože jsi věděl, že jsem rychlejší.”
„Nene! Já jsem nic neudělal, to ty jsi zakopla. A i kdyby tam ten kámen nebyl, běžel jsem skoro celou jednu délku před tebou. Nemělas šanci.”
„Náhodou jsem byla jenom pár tlap od tvých zadních nohou! A předehnala bych tě.”
„N-”
„Sore, Taer, uklidněte se. Není důležité kdo vyhrál, ale jestli jste si závod užili.”
„Pfr.”
„Nech toho. A příště se koukej pod nohy.”
„Hel-”
„Taer, jestli se okamžitě nepřestanete hádat, přijdete o příběh. Chtěla jsem vám vyprávět o svém dětství, ale s tímhle přístupem opravdu nevím.”
„Vždyť já jsem v klidu.”
„To vidím.”
„Promiň, už se nebudeme hádat.”
„Hm.”
„Tak dobře. Lehnout. A pořádně nastražte uši...”

***

*9. květen 2020

Hlína. Kouř. Vyděšeně se schoulila do klubíčka, uši zahlcené krvežíznivým štěkotem přitiskla k hlavě a pevně zavřela oči, do kterých jí padala drolící se zemina. Nora pod váhou i několika dvounožců sice povolit nemohla, ale strop postupně opadával.

Čenich jí zahltil štiplavý pach kouře, který se od vchodu šířil celým podzemním domovem. Pevněji se přitiskla ke svým sourozencům a matce. Vždy jí byli oporou, nemohli zklamat ani teď. Nesměli.

I přes křik dvounožců zřetelně slyšeli, jak psi hrabou kolem vchodu do nory a snaží se k nim dostat. Nechápala, proč to dělají. Jsou přece vzdáleně příbuzní, měli by si pomáhat!

Kouř se hrnul kolem nich, ucpával čenichy a nutil k dávivému, suchému kašli, kterého se nedalo zbavit. Proč jim to dělají? Žalostně zakňučela. Věděla odpověď. Nejlepší obranou je útok. Vzduch houstl do nedýchatelné konzistence. Musí na čerstvý vzduch!

Matka krátkým štěknutím přivolala jejich pozornost. Otočila se a zuřivě se pustila do zeminy na konci nory. Její bratr se i přes třas zvedl, trhanými pohyby se k ní přikradl a pustil se do kousku vedle. I když se k nim přidal i zbytek liščat, nemohli to dokázat dostatečně brzy. Síly docházely rapidním tempem, dech drhl a oči slzely. Už před nějakou dobou klesla na podlahu, chyběla jí potřebná energie. Matka švihla ocasem, rozčileně sklopila uši a prudce se otočila. Pohledem propalovala směr, kterým ležel vytoužený východ. Krátce štěkla.

Zprávu pochopili, přestože nijak nadšení z ní nebyli. Pokusí se protáhnout kolem dvounožců a jejich psů, uniknout kouři a zubům a utéct za svobodou. Roztřásla se. Tělo se jí chvělo strachem, přesto věděla, že to musí udělat. Aspoň se pokusit. I když tady platilo, že i za pokus může dát život. Zkusila vstát, vrávoravě popošla několik kroků, ale když ji tělo přestalo poslouchat, opět se svalila na zem. Matka se k ní sklonila, až byla dobře vidět bělma jejích očí, strachem vytřeštěných. Šťouchla do ní čumákem v jasné pobídce, ale ona neměla sílu. Jen slabě kníkla.

Vzápětí sebou matka trhla a zaryla drápy do země, když se v chodbě vynořil psí čumák a ostré zuby jí sevřely ocas. Zvíře zabralo a díky své větší síle začalo matku táhnout od liščete pryč, přestože za svými tlapami nechávala hluboké rýhy. Z obou hrdel se ozvalo tklivé štěkání a kňučení, do něhož se vmísil kníkot zbývajících sourozenců. Matku brzy ztratila z očí a i když se několikrát pokusila vstát, vždy opět znovu spadla. Ostrý pach kouře ji dráždil, ale ona se už nezmohla na nic. Jen ležela, dokonce i kňučení se stalo příliš namáhavým.

Zůstala sama. Vrčení i teskně bolestivý liščí štěkot slyšela ještě dlouho poté. Trvalo snad věčnost, než dvounožci odešli i s těmi bestiemi, jejími sourozenci a matkou. A ona jenom ležela, rychle, namáhavě dýchala a nedokázala ani pohnout tlapkou. Nakonec se i kouř začal rozptylovat a jí se dýchalo o mnoho lehčeji.

Z posledních sil se schoulila do klubíčka. Kde je její bratr a sestra? Kde je matka? Proč je nemohli nechat na pokoji? Smutně kníkla. Zůstala sama. Chtěla svou rodinu zpátky! Mami, vrať se! Potřebuju tě. Jak přežije? Bez matky nedokáže nic.

Nevšímavě zavřela oči. Nezajímalo ji, že se jí na jasném kožichu usazuje šedý popílek, nebo že když tady zůstane, zemře hladem. Bez rodiny nemělo smysl žít. Přitiskla uši k hlavě a obtočila se ocasem. Bez rodiny není nic.

„Co tam máš, Nelly?” ozvalo se zvenčí. A vzápětí za sebou uslyšela funění a lehké vrčení. Vyděšeně ztuhla. „No tak, nevrč. A uhni, ať se můžu podívat.” Funění se vzdálilo, místo něj teď zaznamenala pád drolících se zrníček hlíny. Nějaké zvláštní tlapy bez polštářků, zato však ve velkém počtu, ji pevně sevřely. Nesnažila se bránit. Tedy, ze začátku sebou slabě cukla v ozvěně prastarých instinktů, ale vzápětí si uvědomila, že by to nemělo cenu. Přemýšlela, jestli nakonec ty dlouhé části nebudou polštářky a ta placatá, širší část základ tlapy. Možná. Dvounožci jsou zvláštní už jen na pohled.

„Co si zač, hm?” promluvil opět ten jemný, laskavý hlas. „Malá liška? Co ti udělali? Byli to pytláci, viď?” Nevšímala si ho. Jen bezvládně ležela v tlapách toho neznámého dvounožce, ani když se opět přiblížilo funění a jejího hřbetu se dotkl vlhký psí čumák, nezvedla hlavu, ani nijak nedala najevo zájem.

„Mrtvá nejsi,” pokračoval dvounožec. „Ale co s tebou? Se světem se očividně moc vybavovat nechceš. Co ty na to, Nelly? Máš nějakej nápad?” Zakňučení. Trhla uchem, protože se jí ten hlasitý zvuk zaryl do mozku. Byl nepříjemný. Dvounožec si povzdechl a pak chvíli jen tiše přemýšlel. Nejspíš o tom, jak se jí efektivně zbavit.

„Už to mám!” zvolal najednou nadšeně, avšak malá liška opět jen bolestivě trhla ušima. „Myslím, holka, že si budeme muset zvykat na novou spolubydlící.”

***

„To se opravdu stalo?”
„Ano.”
„O důvod víc dvounožce nesnášet.”
„Ale ne všechny. Tohle ještě není konec.”
„Ale pročs nám to teda neřekla celý?”
„Protože se mi nelíbilo vaše chování.”
„No jo... promiň.”
„A ještě to nemám úplně srovnané.”
„A kdy nám dopovíš zbytek?”
„Kdo ví. Možná zítra, možná pozítří. Až budu připravená, řeknu vám to.”
...
„Mami?”
„Ano?”
„Promiň, že jsem tě nutila do vyprávění, já nevěděla, že... no, co se stalo.”
„To je v pořádku, Taer. Stejně bych vám to dřív nebo později vyprávěla.”
„Mami, ty jsi smutná.”
„Jsem, Felo.”
„A pláčeš.”
„To taky. Víš, pořád se mi stýská.”
„Neboj, máš nás. A my tě máme rádi.”
„Já vím. Ale některé rány... některé rány z dávné minulosti už se nikdy nezahojí. Neseme si je s sebou a ony utvářejí část naší osobnosti. Mám vás taky ráda, ale na svoji rodinu prostě zapomenout nemůžu. Kromě citového pouta si navíc zaslouží, aby si je někdo pamatoval. A já jediná jsem zůstala, abych mohla jejich příběh předávat dál.”
„Chápu.”
„Já vím, maličký. Jsem moc ráda, že vás mám. Vás všechny, do jednoho.”