Když liška vypráví

Ostrov za ostrovem 21 - Bouřkořezka (Stalka)

Vzduch páchl kouřem a spáleným jehličím a voněl smrkovým dřevem. Po zemi plné popela a žhavých uhlíků se válel hustý dým, vnikal do nozder a dusil. Některý z toho mála stále stojících stromů čas od času zasténal, zavrzal a v dešti jisker dopadl na zničenou půdu. Ohořelé pahýly čněly v nyní prázdném prostoru jako drápy hrozící nebi, připravené seknout a zabít. Jenže zároveň... působily mrtvě. Smutně. Namísto lesa je teď obklopovalo pusté spáleniště.

Přesto tmou v nedaleké jeskyni, požárem nezasažené, najednou prorazil zelený záblesk. Kupodivu ne jedovatě ostrý, ale tlumený, našedlý odstín jarní trávy zanesené prachem. Objevil se krátce, sluneční paprsek rychle uzel zpět nad dým a zanechal zemi v ponurém šeru. I kdyby někdo věděl, co hledat, na živou bytost nakonec upozornil až pohyb. Mohutný duniroh s načervenalými šupinami pokrytými sazemi hlasitě odfoukl a trochu víc utáhl sevření kolem čehosi skrytého u jeho boku. Jako by chránil to nejcennější, co svět kdy viděl - ač šlo o věc, která s hlubokou jeskynní tmou, na jejímž kraji drak ležel, téměř splývala.

Duniroh sám navzdory ochranářské poloze vypadal zle. Na citlivějších místech byl popálený, vzduch v nozdrách štípal a dráždil, po hřbetě se mu táhlo několik výraznějších ran od drápů, na špičce ocasu šly vidět hluboké otisky zubů a pravý bok, jež vystavoval možnému nepříteli zvenčí, pokrýval načernalý kruh, jako by ho cosi ožehlo. Víčka mu klesala, posekanými a zraněnými tlapami však stále chránil to, co si vzalo jeho minulý život. Hlavu natočil tak, aby malýma očima mohl sledovat dění na spáleništi a zároveň při tom tvořil živou bariéru na kraji jeskyně. Dříve krásný se však zdál pustý a nehybný.

Dokud dým nerozhnaly dva páry béžově hnědých křídel. Dusivý kouř zavířil, obklopil štíhlé tělo neznámého a pohltil ho, aniž se nějak výrazně rozptýlil. Duniroh okamžitě zavrčel a ztěžka se postavil. Přestože několikrát v hrozbě zadupal, nejisté nohy se mu chvěly. Byl však připravený bojovat. Ubránil se celému hnízdu, jednoho opozdilce zvládne i v tomhle stavu. Zařval výzvu k boji, dost hlasitou i výraznou, aby nikdo nepochyboval o jeho síle.

Zvláštní čtyřkřídlý drak připomínající sovu s rohy se k němu ladně otočil a natáhl krk. Spíš než útočně vypadal zvědavě. Mohl však klamat, když přistál, složil křídla a ve znamení míru sklonil hlavu. Znovu dupl a zavrčel. Byl to cizinec. A ohrožoval něco, za co stálo zemřít.

Štíhlý, béžově hnědý bouřkořez, jak poznal podle křídel, se trochu přikrčil, ne podřízeně, spíš nechtěl představovat hrozbu, a udělal pár drobných kroků dýmem. Možná jim opravdu nepřišel ublížit. Zhluboka se nadechl a zavětřil. Neznámý... voněl. Překvapením až trochu ucouvl. Nepáchl smrtí, lávou ani kameny vulkánu. Ani strachem. Vlastně by se dal považovat za určitý opak, jako by ho neovlivňovalo okolí. Voněl čistou, chladnou vodou, svěžími listy a jinými draky. Tak dlouho nic podobného necítil. Nemohl patřit k těm, kteří spálili zdejší les a jejichž hnízda byl on sám ještě nedávno součástí. Ti nevoněli, nebo aspoň ne takhle.

Cizinec znovu postoupil. Neútočil, jen si ho chtěl prohlédnout. Už nezařval ani nezavrčel, pouze vycenil zuby a zvedl bolavá, místy potrhaná křídla. Jasné varování - nechoď moc blízko, budu se bránit. Stále mu příliš nevěřil. A proč taky? I když drak sklonil v souhlasu hlavu. Krátkým pohledem dolů se ujistil, že má oválný předmět těsně vedle sebe, na dosah. Přesto raději upravil svou pozici tak, aby stál před ním, zatímco se bouřkořez pomalu blížil.

Jak se vrstva dýmu mezi nimi ztenčovala, mohl vidět více podrobností. Soví rysy mu připadaly zvláštně jemné, pohybující se čenich příliš zvědavý a i klopení červeného límce za hlavou vnímal jako hrozbu. Cizinec postupoval pomalu a přikrčeně, spodní pár křídel používal místo nohou a ten vrchní držel přitažený k tělu. Ocas se třemi ostře vykrojenými křidélky zbarvenými do modra nesl při zemi, ale ne podřízeně - netáhl ho a zároveň nezvedal v hrozbě. Možná nepřišel zabíjet. Možná ani nevěděl, co se tu stalo.