Když liška vypráví

Psaní pro radost - Práče

„Co tu děláš?"
„Jdu si poslechnout příběh. Copak je to zakázané?"
„Asi by mělo být aspoň pro účastníky nad rok."
„Ale no tak. Hrien říkal, že jsi vyprávěla o té samici dvounožce. Tak jsem si chtěl poslechnout pokračování."
„Tak to máš smůlu. Dnes totiž pokračování nebude."
„A co teda budeš vyprávět?"
„Trpělivost, Taer. Uvidíš sama."
„Půjde zase o dvounožce?"
„Ano. A neříkej to tak otráveně."
„Upřímně, já je taky moc rád nemám."
„Tak díky za pomoc. Jestli jsi přišel poslouchat, přestaň mluvit, ať můžu vyprávět. Připraveni? Výborně..."

***

*4. červen 2020
Anotace:
Dnes je svět jiný. V mnoha ohledech se vyvinul, v mnoha zmoudřel. Co třeba takový vztah dvou chlapců? Nebo dvou dívek? Jak se na takovou situaci dívali kdysi a jak se na ni my díváme dnes? Jistě, někteří lidé vám stále budou tvrdit, že to není správné. V tom případě se vás ptám - co je tedy na tom špatně? Co přesně? Nevíte? Stejně jako nevěděl kališník, jehož jediný potomek zažil krátké období štěstí, přestože bojoval v kruté válce. Mnozí z jeho druhů by se asi zachovali jinak. Jenže vztah rodiče a potomka může být silnější než zakořeněná víra.

Povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt #22. #PsaníProRadost

Hleděl do praskajících plamenů, pozoroval, jak tančí na rozpadajících se větvích, ale nevnímal je. Hlavou mu běžela jedna jediná myšlenka, jeden obraz, který překrýval dokonce i skutečnost.

V pozadí nehybně stála malá vesnička s rozsáhlým lesem hned vedle, jehož stromy se seskupily v nepropustnou clonu tvořící obzor. Před domky se směrem k němu rozkládal tábor o několika stovkách kališníků, v němž sem tam procházel nějaký člověk, nedbaje na bláto a ušlapanou trávu. Zhruba uprostřed se vyjímal větší plátěný stan, poblíž nějž sebou v jemném vánku čas od času trhl známý praporec - červený kalich v bílém poli. Tohle všechno se mu ale zdálo jaksi rozmazané, protože jeho myšlenky se soustředily především na dvě dívky sedící u vchodu do jednoho ze stanů.

Obě si hned na začátku tažení nechaly zkrátit vlasy na pár centimetrů, přesto by je dokázal, nebýt všudypřítomného bahna, rozeznat velice snadno. Vyšší z nich už se ani nesnažila udržet své špinavě plavé vlasy čisté, odevzdaně je nechala zanést prachem, takže nyní vypadaly spíše jako ořechovo-blátivě hnědé. Drobnějšímu děvčeti tmavorusé vlnité prameny prosvítaly i přes nános špíny a tvořily tak zvláštní kontrast. Na druhou stranu se nedalo říct, že by jí mírné ztmavení neslušelo.

Obě dvě, plavovláska i rusalka, jak druhé dívce s oblibou všichni říkávali, oblékaly ošoupané boty, na patách téměř prodřené, tmavé kalhoty a volnější halenu stáhnutou tenkým páskem. Při bližším pohledu by člověk zjistil, že jde vlastně o pouhý provázek omotaný odstředivým prakem tak, aby se zbraň dala rychle a snadno použít. Krom toho s sebou každá nosila i pytlík s kulatými kameny, přesně sedícími do kožené kapsy.

Levá ruka vyšší dívky vedla přes záda její společnice, aby mohla sevřít vzdálenější paži a přitáhnout si drobnou kamarádku blíž. Ta se nijak nebránila, vyčerpaně se poddala přátelské podpoře. Ale byla to vůbec ještě přátelská podpora? Jak mu ten obraz vyvstával před očima znovu a znovu, nemohl si pomoci a začínal pochybovat o tom, že v jejich vztahu jde jen o kamarádství. Co prsty, jež si obě dívky navzájem proplétaly pokaždé, když potřebovaly jedna druhou? Co ty zvláštní pohledy, jimiž se před odchodem do svých stanů loučily? Co večery, kdy se rusalka, jindy divoká a nespoutaná, důvěřivě odevzdávala cizí náruči?