Uběhlo 72 dní. Přesně 72 dní od té doby, co jsem naposledy spatřila jeho tvář, jeho bouřkové oči. Kdy jsem ho zlomila. Nemohla jsem uvěřit, že už zbývá necelých 48 hodin než ho zase spatřím, jeho hebkou tvář, jeho havraní vlasy do kterých si pokaždé zajíždí prsty, když je napjatý. Bála jsem se, bála jsem se tak strašně moc, že jsem stěží mohla dýchat. Při pomyšlení na něj se mi v hlavě opět odehrály všechny ty okamžiky v lese od našeho prvního polibku až po vyznání našich citů. Vnitřně jsem trpěla, ale věděla jsem, že ho tím ochráním. A pokud bolest, která mě sužovala celé léto, byla cenou za to, že jsem ho ochránila před jeho vlastní matkou a před všemi událostmi, tak budiž. Byla jsem ochotna zaplatit jakoukoliv cenu za to, abych ho ochránila. A obzvlášť to platilo po událostech, o kterých jsem se dozvěděla během posledních dvou měsíců. 72 dní měla být dost dlouhá doba na to, abych se přes to přenesla. Tak proč to tak nebylo? Proč zůstával v mém srdci zapíchnutý jako ostrý trn, který nelze vytrhnout? Pokaždé, když jsem se o to pokoušela se ten trn zapíchl hlouběji a hlouběji. Proč jsem se od něj nedokázala odprostit?
ČTEŠ
Wilsonová? Dej mi pokoj, Blacku.
Fanfiction,,Pohni Blacku, nehodlám tady s tebou trávit celou noc," opáčila jsem. ,,Myslím, že Katie Wilsonová z pátého ročníku by s tebou nesouhlasila," vyzývavě se na mě usmál. ,, Katie Wilsonová z šestého ročníku by se mnou souhlasila a ještě by k tomu přih...
