Wilsonová? Dej mi pokoj, Blacku.

,,Nejsi monstrum."

Jsem stále opilá, vím to. Ležím v Blackovi náruči a snažím se pochopit smysl těch slov. Už se připozdívá a Společenská místnost se začíná vylidňovat. Nevidím Jamese, Lily, Emily ani Remuse. Ale také je ani nehledám, protože jsem v jeho náruči. Jsem u něj. U mého Charlieho. U mého Blacka. U mého Siriuse, který mě miloval už jako dítě. Najednou mi dochází pravdivost mých myšlenek, až se mi zadrhne dech. Vždycky to byl Black. A vždycky to bude Black, nezáleží na tom, jestli jsme spolu, nebo ne, protože já se ho nikdy nevzdám. Mé srdce se ho nikdy nevzdá, jelikož se ho nevzdalo ani tehdy, před pěti lety. 

Omámeně se na něj podívám.

,,Vždycky jsi to byla ty Wilsonová," jemně mě pohladí po tváři a v očích se mu mihne stín bolesti. Ach Blacku, já vím, že jsem ti ublížila, ale věř mi, kdybys znal pravdu, bylo by to pro nás oba jen horší.

,,Proč?" zašeptám a nedokážu pochopit, jak někdo jako on se mohl zamilovat do někoho jako jsem já.

,,Proč co?" nechápe mojí otázku a trochu svraští čelo. Musím překonat touhu se dotknout jeho čela a prohrábnout mu ty jeho havraní vlasy, které mu neustále padají do obličeje.

,,Proč ses do mě zamiloval? Jsem lehkomyslná, sobecká, neustále dělám spontánní věci a je mi jedno, co za následek to přinese, spím s klukama, nezáleží mi na nich, neberu je vážně Blacku. Jak si můžeš být jistý, že mi na někom záleží? Jakým způsobem se liším od svojí matky?" znechuceně ohrnu ret.

,,Nechápu, jak ses mohl zamilovat do monstra jako jsem já," přiznám se skleněnýma očima. Opravdu, najednou, když všechny ty věci vyřknu nahlas, se cítím strašně. Polknu knedlík narůstající v krku.

,,Proč jsem se do tebe zamiloval? Protože jsi byla laskavá a můžeš se mi to snažit říct, že to tak nebylo Wilsonová, ale byla jsi laskavá k lidem, dávala jsi lidem víru v lepší svět, ať si o sobě myslíš, že jsi sobecká, já vím, že to není pravda. Můžeš přede mnou předstírat, že ti na nikom nezáleží, ale já vím, jak ti pokaždé zjihnou oči, když uvidíš Dvanácteráka, Evansovou, Náměsíčníka nebo Smithovou sakra. Takhle se na své kamarády nedívá někdo, komu je to všechno fuk Wilsonová. Možná jsem se do tebe zamiloval kvůli tvojí odvaze, nebo tvojí paličatosti, ale nikdy ses nevzdávala svého snu, vždycky sis šla za svým názorem, i když za tebou nikdo nestál, i když bylo nanejvýš riskantní se hlásit k takovému názoru, ty ses nebála. Nebála ses postavit se za slabší a bojovat za ně a dodat jim potřebnou naději, nikdy ses nebála zastat se kohokoliv, koho partička mé sestřenky bezostyšně šikanovala, postavila ses jim úplně sama, i když jsi věděla, že ti ze života udělají peklo. Nejsi monstrum sakra, nejsi žádné monstrum Wilsonová. Říkáš, že spíš s klukama a nic pro tebe neznamenají. Podívej se na mě, jsem Cassanova Sirius Black - sukničkář celých Bradavic. Spím s holkama a nezáleží mi na nich. Dělá to ze mě monstrum? Možná. Ale z tebe? Nikdy. Víš, proč spím s holkama Wilsonová?" zeptal se mě a já jsem krátce zavrtěla hlavou. Pořád jsem měla jeho hlavu položenou v klíně, takže to muselo vypadat poněkud nepřirozeně.

,,Protože jsem zlomený. Jsem opilý, jinak bych ti to asi nikdy neřekl, stejně jako ty by ses mě nezeptala, jak je možné, že jsem se do tebe zamiloval, když kolem sebe kroužíme jako kočka s myší, přestože oba dva máme zlomené srdce," chtěla jsem to popřít, fakt že chtěla, ale nedokázala jsem mu lhát. Ne, když jsem byla opilá.

,,Jsem zlomený Wilsonová, zlomila jsi mi srdce, dvakrát. A víš, co je na tom nejhorší? Že já moc dobře vím, že tě nikdy nepřestanu milovat. Nikdy," smutně se na mě usmál a pohladil mě po tváři.

,,Viníš sebe za to, že bezostyšně spíš s klukama bez toho, aniž by tich na nic záleželo? Jsi zlomená Wilsonová, každej z tvejch kamarádů to ví, můžeš se jich klidně zeptat. Kolikrát jsem od Jamese slyšel, že jsi zlomená, že se ti v minulosti stalo něco fakt hnusnýho, s čím ses nevyrovnala a že se s tím snažíš vyrovnat po svým? Přiznám se, také jsem nad tím dlouhou tápal, ale teď vím, že to zapříčinila smrt tvé sestry," zkřivila jsem obličej bolestí. Bolelo to. Opravdu jsem se s tím nevyrovnala. Jak se člověk může vyrovnat s tím, že mu zemře někdo, kdo mu byl v životě nejblíž? Sarah pro mě byla vším, co jsem měla. Přestože moje matka žila, měla jsem ji svým způsobem ráda, ale většinu času pro mě Sarah byla matkou. Matkou, sestrou, kamarádkou. Vším.

,,Ty to nechápeš Blacku," kuňkla jsem.

,,Já vím, že ne. Opustila jsi mě Wilsonová. Opustila jsi mě uprostřed lesa, kdy jsem ti vylil svoje srdce.  Zaječela jsi to na mě, jako by to vysvětlovalo všechny důvody, proč nemůžeme být spolu. Znám tě sakra! Vím, že je v tom mnohem víc," zavrčel vztekle a dal si hlavu do dlaní. 

Prudce jsem se zvedla a pohlédla do jeho bouřkových očí. Tak moc jsem ho zlomila. Jenže nedokázala jsem si představit, že bych mu řekla tu krutou pravdu. Nedokázala. 

,,Já nemůžu," řekla jsem mu smutně.

,,To samé jsi mi řekla, když jsem se snažil zjistit po čem pátráš Wilsonová. Stokrát jsem tě v noci sledoval až do knihovny. Lámal jsem si hlavu nad tím, co tě tak fascinuje nad starými výtisky novin, ale teď už to vím. Psala je ona, že? Sarah. Dokud žila," přikývnu a zkusím zadržet slzy, ale nepovede se mi to a slzy mi volně stékají po tvářích. 

,,Psala je ona. Červená a zlatá," zašeptám.

,,Wilsonová, víš jak moc mě bolí se na tebe dívat a nemít tě?" zašeptá zlomeně a zaboří mi hlavu do ramene.

,,Já vím Blacku, vím jaký to je pocit dívat se na někoho, koho tak zatraceně miluješ, až to bolí a vědět, že už se ho nikdy nebudeš moct pořádně dotknout, políbit ho," zašeptám a Black zvedne hlavu. 

Vpíjím se do něj svýma očima a topím se  v jeho bouřkových očí. Black mě pohlcuje. Dívá se na mě s porozuměním, ale také s bolestí v očích. Oba jsme zlomení, stačilo by tak málo, abychom zase byli úplní, ale nejde to, ne pokud ho mám chránit. A já ho budu chránit do posledního dechu.

,,Ty mě stále miluješ?" zašeptá a já se rozesměju.

,,Copak ti to nikdy nedošlo? Já tě nikdy nepřestala milovat," řeknu a on mě vášnivě políbí. Neměla jsem mu polibek opětovat. Ale opětovala. Tak strašně mi chyběla jeho blízkost, jeho vůně a jeho doteky. Jeho doteky. Ach bože. Byly tak naléhavé, jako bych měla každou chvíli zmizet. Naléhavě jsem si ho přitáhla ještě blíž, pokud to vůbec šlo. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost. Slyšela jsem, jak mu splašeně buší srdce.

V těch polibcích bylo všechno, co mezi námi zůstalo viset ve vzduchu. Utrpení. Bolest. Zrada. Ale také chtíč. Touha. Láska.

Přivinula jsem se k němu a prsty mu zajela do jeho havraních vlasů. Spokojeně zamručel a povalil mě na pohovku. V koutku mysli mi docházelo, že jsme ve Společenské místnosti a že by někdo mohl přijít. Ale bylo mi to jedno. Bylo mi to jedno i ve chvíli, kdy jsme ze sebe strhávali oblečení. Potřebovala jsem o blíž. Potřebovala jsem skutečně cítit jeho blízkost.

Nic nás nedělilo. Stali jsme se jedním tělem a jako jedno tělo jsme se také pohybovali. Stali jsme se jednou duší. Sdíleli jsme spolu vše, co jsme měli. Nic nás v tu chvíli nemohlo rozdělit. Stali jsme se nerozdělitelnými, ale jen pro tuto chvíli. A já si v duchu přála, aby to tak zůstalo napořád.

,,Kurva Wilsonová, já tě tak zatraceně miluju," zašeptal.

Podívala jsem se na něj a rozpačitě se usmála. ,,Já tebe taky Blacku."