Wilsonová? Dej mi pokoj, Blacku.

,, Nedělej to."

Dívala se na mě zvláštním pohledem a v očích ji cosi temného zaplanulo, co jsem nedokázal popsat. 

,,Protože jsem se cítila provinile a potřebovala jsem to ze sebe dostat," řekla.

,,Nevěřím ti Wilsonová, myslím, že si sem přišla kvůli sobě, myslím si, že už jsi taky unavená z toho věčného předstírání."

Viděl jsem ji v očích, jak se v ní perou pocity, vypadala, jako by se s nimi snažila bojovat a potlačovat je zároveň, ale moc se ji to nedařilo, jelikož jsem poznal, co se jí děje v hlavě.

Vypadala, že je zoufalá, že se ji chce brečet. Vypadala, že by se nejradši někde schoulila do klubíčka před Všemi se ukryla a už nikdy nevylezla. Najednou ta nebojácná Wilsonová, která byla známá svou velkou odvahou a drzostí, vypadala zranitelně.

A tak jsem se k ní naklonil a políbil ji. Polibek mi bez váhání oplatila, jako by to byla věc, kterou chtěla už udělat měsíce. A možná to tak bylo. Jenže pak se zarazila, jako by ji došlo, co se děje. Jako by ji došlo, že dělá něco, čemu se za každou cenu vyhýbala. A tak se ode mně odtrhla a o pár kroků ode mně ucouvla.

,,Já nemůžu," řekla a vypadala vyděšeně.

,,Wilsonová, myslíš, že mi není nade vše jasný, že mě miluješ jako já tebe? Tak proč se mě snažíš přesvědčit o opaku?" nechápavě jsem se na ni zadíval a ona s pláčem klesla na kolena. Byla zlomená. Jenže já stále nechápal, co se děje, nerozuměl ničemu. Nerozuměl jsem ji.

,,Myslela jsem, že když ti dám najevo, že tě nemiluju, když ti zlomím srdce, že mě za to budeš nenávidět," řekla a já jsem překvapeně pootevřel ústa.

,,Myslela jsem, že bychom se mohli zase nenávidět jako dřív," řekla s nadějí v hlase.

,,Jako dřív?" zopakoval jsem po ní nechápavě.

,,Ale my se nikdy Wilsonová doopravdy nenáviděli. Nikdy. My se odjakživa milovali. A nikdy se nepřestali milovat. Nenávistí jsme se to pokoušeli zakrýt. Myslím si, že i když jsem nevěděl o tom, že ty jsi ta ta Chloe z plesu, v hloubi duše jsem to věděl, od té doby, co jsem tě uviděl. Nejde se vrátit k tomu, že jsme se nenáviděli, protože my se nikdy doopravdy nenáviděli."

,,Nemůžu to poslouchat Blacku. Myslela jsem, že to necháš být, doufala jsem, že mě necháš být a budeš mě nenávidět, že jsem ti zlomila srdce," řekla.

,,Ale proč Wilsonová? Jak sis to mohla myslet? Myslíš, že po tom všem, co se stalo v lese, bych tě nechal jednoduše odejít? Nenechám tě nikdy odejít Wilsonová. Budu o tebe bojovat a bojuju, jen nerozumím proti čemu bojuju," řekl jsem a očekával od ní vysvětlení.

,,Blacku, nebojuj o mě, jinak přijdeš o život. A doslova. Nesmíš o mně bojovat, slib mi to prosím. Na kolenou tě prosím nedělej to, nebo přijdeš o život. A já bych to nepřežila," popotáhla.

Díval jsem se na ni jako na blázna. Jak to myslela? Jak bych mohl přijít o život? Copak se mě někdo snažil zabít? Proč jsem se musel zamilovat do holky, která je celá zahalená do tajemství? Jaké další tajemství skrývá? A proč s ní sakra nemůžu být? Snaží se mě chránit, ať už jde o cokoliv, je si jistá, že by mě to zabilo. 

Chtěl jsem se ji zeptat na víc, chtěl jsem se ji zeptat, co tím myslí, jenže když jsem se otočil, už tam nebyla. Vypařila se. Jako by nebyla nic víc, než obláček dýmu.

Byl jsem si jistý, že mě miluje. Prakticky mi to teď řekla.

Nedělej to. Nebo přijdeš o život. A já bych to nepřežila.