Wilsonová? Dej mi pokoj, Blacku.

Epilog

Čas je něco vzácného. Něco nevratného. A čas s výjimečným člověkem je tisíckrát vzácnější, než cokoliv na světě.
Všechen svůj čas s Katie mi ubíhal mnohem rychleji, než bych si přál. Trávil jsem s ní každou minutu a přesto mi to bylo málo. Přesto mám teď pocit, že jsem s ní nebyl tak moc, jak bych si přál.

Rodina je zvláštní pouto. Lidem je často vštěpováno, že rodina pochází z krve. V mém případě tomu tak nikdy nebylo a nebude. Já se za ta léta naučil, že rodinu si člověk nevybírá a neměl by být souzen za skutky, které jeho rodina napáchala.
Já si vytvořil svou vlastní rodinu. Dvanácteráka. Náměsíčníka. Možná dokonce i otravnou Evansovou a Smithovou mám svým způsobem rád. Ale hlavně Katie. Katie byla mým domovem. Mým přístavem. Zachránila mě, kdy jsem to nejvíc potřeboval.
Dvanácterák. Člověk, který mě zachránil, i když jsem nechtěl být zachráněn. Vzal mě pod svá křídla. Vždyť já u něj celý jeden rok bydlel! Tak moc blízký mi byl.
A já selhal. Ve všem. Nebyl jsem dostatečně dobrým přítelem. Nebyl jsem dostatečně dobrým kamarádem. A všichni moji přátelé to odnesli. Má pravá rodina.
Jediné, co mi po ní zbylo, byla její sestra. A ta mi pila krev. Vypadala, že není vůbec taková, jakou si ji Katie pamatovala.
Jakoby ji z oka vypadla. Pohled na ni mě bolel. Potřeboval jsem svou Katie. Nedokázal jsem se nadechnout bez toho, aniž bych ani jednou nepomyslel na její hebkou kůži, jemné vlasy a oči barvy oceánu.
Když mi Katie poprvé zlomila srdce, nesl jsem to těžce. Byl jsem na temném místě. A ona mě z něj opět vytáhla. Podstatné je to, že poprvé se naše cesty rozešly, protože si to ona sama zvolila, aby mě ochránila.
Teď udělala to samé.
Jenže rozdíl byl ten, že když to udělala poprvé, tak ji to nestálo život.
Chtěl bych, aby mě mohla obejmout a říct, že všechno bude dobré.
Říká se, že když jde do tuhého, pohledy lidí, mluví za vše.
Pohledy, které si ostatní mrzí sebou vyměňují kdykoliv mě vidí. Není divu, byli jsme nerozlučná dvojka.
Miloval jsem tu svoji druhou polovinu víc, než jsem kdy koho miloval.
Lidi se na mě smutně dívají. Poplácávají mě po rameni. Dvanácterák se rozbrečel. Evansová a Smithová taktéž. Já už žádné slzy nemám. Chci brečet, ale už nejsou žádné slzy, které bych mohl vybrečet.
Katie Wilsonová byla nezapomenutelná. Byla nezapomenutelnou osobností ještě před tím, než vkročila do Bradavic, dávno předtím, než vložila svou ruku do té mojí a vydala se se mnou má jedno velké dobrodružství.
Katie Wilsonová měla příběh. Příběh hodný vyprávění. Protože byla nezapomenutelná. Dokázala se se vším vypořádat a proto k ní tolik lidí vzhlíželo. Proto ji obdivovali. Ne, protože se dokázala vypořádat se mnou, to byl bonus.
Ale protože dokázala naplno žít. Do všeho šla po hlavě. Miloval jsem ji. A vždycky budu. Ale nebudu zticha. Její příběh musí znát všichni. Její příběh zažehne naději. Dívka, kterou všichni milovali, zavražděna. Byla zavražděna, protože nechtěla zůstat zticha. Zavražděna, protože odmítala připustit, aby kvůli ní trpěl někdo další. Zavražděna, protože si vybrala mezi tím, co je snazší a správné. Zavražděna, aby zachránila mě.
A tak tu stojím. Sám. Opuštěn. Se zlomeným srdcem a s vědomím že nikdy nikoho nedokážu milovat jako ji. A proto Vám chci vyprávět její příběh. Protože její příběh stojí za to, aby byl vyprávěn po generace. Katie Wilsonová byla plamen. A místo toho, aby její plamen byl uhašen, zprávou o jejím statečném činu sebeobětování, se rozhořel.
Rozhořel se nadějí. Protože Katie Wilsonová, dívka, kterou jsem miloval a které vždycky budu vděčit za vše dobré, co se mi kdy v životě přihodilo, představovala pro kouzelnický svět naději.
Naději, že tam někde venku čeká . Naději v lepší svět.