Wilsonová? Dej mi pokoj, Blacku.

Tváří v tvář

Stojím mu tváři v tvář.

,,Katie Wilsonová."

,,Lord Voldemort," namísto toho, aby se zatvářil vztekle, se mu na tváři mihne úšklebek. Přelítnu očima po místnosti. 

,,Sarah," zašeptám. Rozběhnu se k ní. Voldemort mě nezastaví. 

,,Sarah to jsem já, Katie," vydechnu pomalu.

Sarah se chytí za hlavu. ,, Ne, ne prosím, prosím, nepřibližuj se ke mně! Už ne. Už to stačí, prosím! Já to nesnesu," hlas se ji láme a moje srdce puká. Co ji udělali? Co se stalo mojí starší sestřičcce plné života?

Vztekle se otočím na podpatku a vztekle si to zamířím rovnou k Pánovi zla. ,,Co jste ji udělali?!" zavřeštím.

Voldemort se usměje. A není to hezký úsměv. Je to úsměv plný záště, pomsty a zla. 

,,Moji lidé pouze plnili rozkazy. Jinak bychom se neocitli tady Katie. Tak dlouho jsem toužil se s tebou setkat. A teď jsme tady. Ty a já," řekne jako by předpokládal, že uprostřed toho všeho i s ním pohovořím.

Vztekle vrhnu pohledem k ostatním Smrtijedům. A zaměřím se na jednu jedinou osobu. Walburgu. Nechutnou stvůru, která celé roky Siriuse bičovala. To kvůli ní, věří, že si nezaslouží být milován. Že není hoden lásky.

,,Co jsi ji provedla?" zavřísknu. Walburga se zle usměje.

,,Petrificus totalus!" zavřísknu a kouzlo ji trefí přímo do hrudi.
Předtím než se skácí na zem jako pytel brambor, po mně stihne vrhnout nevěřícný pohled.
I v tak nevhodné situaci Blackovi unikne tichý smích. Nemůžu se na něj ani podívat, jelikož bych neudržela svou kamennou tvář. A teď je to nejen pro mě a Blacka otázkou života a smrti, ale taky Sarah.

,,Dej mi Sarah," řeknu Voldemortovi. Mám strach. Nejsem na tolik hloupá, abych stala před samotným Voldemortem a tvrdila, že jsem nebojácná. Já se bojím. Opravdu hodně. Ale dokážu tomu strachu čelit. Dokážu se smířit s tim nejhorším. A to mě dělá lepší. Dělá mě to silnější. Láska mě dělá silnější.
Než jsem sem přišla, uzavřela jsem sama se sebou takovou dohodu. Ať se stane cokoliv, Black se odsud dostane živý. Přežije to. I za cenu mého vlastního života.

Nikdy jsem nikoho nemilovala tolik, jako jeho. Nikdy v životě. Už jen to, že jsem mu loni byla nucena zlomit srdce, abych ho ochránila, vypovídá o tom, že ho milují jako nikoho na světě.
Jsem pro jeho ochranu schopna obětovat vše. I sebe samotnou.

,,Ne tak zhurta kouzelnice," zasyčí Voldemort a na rtech vyloudí chladný úsměv.
Zachvěji se odporem. Vím, že kdyby to byl Black, co by omráčil vlastní matku, už by se na něj seslalo několik kleteb. Voldemort mě chce.
Což mi poskytuje dočasnou výhodu.
Výhoda první: všechny oči jsou upřeny na mě a sledují každý můj pohyb. Black si toho taky všiml, mírně kývne hlavou, že rozumí a pomalu se přibližuje k Sarah.
Výhoda druhá: Ať udělám, co udělám, nikdo na mě nezaútočí, pokud k tomu Voldemort nevydá jasný rozkaz. Záleží jim na mém životě. Takže v momentě kdybych ho ohrozila, bych mohla dostat, co chci.

,,Vím, co chceš. Vím, co jsem zač. Vím vše," prsknu na něj.
,,No vida," usměje se Voldemort potěšeně.
,,Takže si můžeme ušetřit ten rozhovor a přejít rovnou k věci."
,,Ne."
Voldemort se zarazí. Moje srdce bije jako splašené. Black se pomalu sune k Sarah.
,,Ne?"
Vzpurně se na něj podívám, abych mu potvrdila, že to se mnou tak jednoduché mít nebude.
,,Nebudu ti sloužit. Nebudeš využívat můj dar okouzlení k tomu, abys stvořil ještě větší armádu. Ne, nedovolím to a žádným jiným prostředkem mě nepřesvědčíš, svou moc do tvých rukou nikdy nevložím," křičím na něj.
Všichni Smrtijedi jsou v pozoru. Sarah křičí. Je vyděšená. Co to moji sestře udělali? Musím nějak odlákat pozornost. Black se s ní musí dostat ven.
,,Obával jsem se tvého nespolupracujícího ducha," zašeptá Voldemort.
,,Možná by tě mohl namotivovat tady pan Black, co říkáš Fenrire?"
Moje srdce se zastaví.
Ne. Ne ne.
To nesmím dovolit.
Remus by to nepřežil.
Já bych to nepřežila.
Black by to nepřežil.
,, Potřebujete mě," řeknu.
,,Ale nepotřebujeme tvého společníka," řekne žena v dlouhém hábitu.
,,Potřebujete mě živou," řeknu.
Nenápadně se shybu a vytáhnu si dýku z ponožky. Další z mnoha triků, co mě naučil James. Vždycky měj s sebou dýku.
,,Jestli ho zabijete, nedostanete mě živou," křičím.
Blacka drží Fenrir pod krkem a Voldemort mě zkoumavě přejíždí pohledem, jako by se rozhodoval, jestli to opravdu udělám, nebo ne.
Vypadá, že mi nikdo nevěří. Nikdo mě nebere vážně.
A tak mě nenapadne nic jiného, než si dýku zabodnout do stehna. A ono to funguje.
Přiběhne ke mně nějaký Smrtijed, aby zabránil větší újmě na zdraví.
,, Nepřibližujte se, nebo si ji zabodnu do srdce!"
Voldemort mávne rukou a odvolá Smrtijeda.
Black si se mnou vyměňuje smutný pohled a nehlasně říká : nedělej to, přijdeme na něco jiného.
Jenže došel čas.
Došel nám čas. Musíme jednat. A tenhle můj chabý pokus je možná to nejúčinnější co v tuto chvíli mám. Za chvíli už možná oba budeme mrtví. Pokud budeme mít štěstí, tak jenom já. To ale Black neví. Nedovolil by mi to. Neví, že sem jdu na smrt.
Oko za oko.
Zub za zub
Krev za krev.

,,Nezabijeme tvého přítele, "řekne Voldemort.
Vytrhnu si dýku ze stehna a podívám se na něj smířlivým pohledem.
,,Tak teď můžeme jednat," řeknu.
,,Řekla si, ať ho nezabijeme," zasyčí Fenrir.
,,Nikdo se nezmiňoval o troše ochutnávky," řekne.
Dojde mi, co se chystá udělat.
Zaječím.
A skočím.