Wilsonová? Dej mi pokoj, Blacku.

Zranitelnost

Opět se obraz změnil. Ocitli jsme se v ponuré místnosti. Byla jsem si jistá, že jsem tu nikdy nebyla. To místo mi nahánělo hrůzu.
Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl a z obou stran bylo nespočet židlí. A v čele seděl samotný Pán zla. Voldemort. Nevypadal nijak staře. Vypadal jako by nedávno vyšel ze školy, ale zdání mohlo klamat.
,, Smrtijedi," vydechla jsem.
,,Tolik," kroutila jsem hlavou.
Black mě chytil za rameno. ,,Vidíš tam ty čtyři vejfuky vzadu? Tak ty jsou dávno po smrti. A toho Holohlavýho vedle moji matky? Mrtvý. A ta blondýna vedle Malfoye? Mrtvá. Sice jich je hodně, ale ne všichni jsou naživu."
Pomalu jsem se rozhlížela po celé místnosti. Opravdu děsivé.
Tahle místnost byla zasedačka Smrtijedů. A Voldemort.
,, Máte to?" zasyčel. Jako by nebyl už ani člověk ale had. Setkal se s mým pohledem až jsem se otřásla, i když jsem věděla, že se nedívá na mě, ale skrz mě.
,, Blackforde, Walburga mi říkala že ses celou záležitostí řádně zabýval," zasyčel a přejel rukou po několika opěradlech židli v místnosti.
,,Ano můj pane, dal jsem si na tom opravdu záležet," přitakal poměrně klidně. Ale já se nedala ošálit. Viděla jsem to v jeho očích. Tu nespoutanou hrůzu, co by se stalo, kdyby selhal. Kdyby Voldemort nebyl spokojen s jeho prací.
,,Dle mého uvážení jsem osobně prohlédl obě sestry Wilsonové."
Vyměnila jsem si Blackem unáhlený pohled. Co to mělo k sakru znamenat? A proč se každá vzpomínka neurčitě zahalená v tajemstvích točila kolem mě a Sarah?
,,Je to ta mladší," řekl Blackford.
Voldemort spokojeně pokýval hlavou.
,, Dobrá zaujmeme tedy následný plán. Walburgo, budeme se držet následovaného plánu. Odstraníš starší a budeš si u sebe držet tu mladší. I kdybyste na sebe jen vrhaly nenávistné pohledy, musíš ji pozorovat. Chci vědět jestli se to u ní projevuje nějakým neobvyklým způsobem," řekl nebezpečně ledovým hlasem.
,,Ano můj pane," řekla Walburga s touhou v očích. Obrátila jsem se k Blackovi.
,,Víš co mi přijde?" zeptala jsem se ho.
Zakroutil hlavou.
,,Že tvoje matka je tajně zamilovaná do Voldemorta a tvůj otec o tom nemá ani ponětí," Black vyprskl smíchy.
,,Měla by si o tom napsat článek do Červené a zlaté, až se vrátíme." Zakroutila sem hlavou.
,,I kdybych měla psát o čemkoliv jiném, tohle byla její parketa. To ona ty noviny založila.
,, Nespouštejte ji z očí," řekl Voldemort s ostatní souhlasně přikyvovali.
Nový obraz.

,,Půjdeš do Bradavic s cílem dostat se blíž k Wilsonové," řekl Blackford. Když jsem se otočila abych se podívala s kým to mluví , zalapala jsem po dechu. Byl to Will. Můj Will. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jel v tom tak hrozně dlouho. Všechno mi najednou dávalo smysl. To jak věděl každý stupidní detail . Pro něj to byla mise.
Jenom pouhá mise.
Black ačkoliv jsme byli ve vzpomínce se rozešel a jednu pořádnou ránu vrazil Willovi. Jeho ruka proletěla vzduchem skrz něj, ale i tak jsem to jeho gesto velice ocenila.
,, Wilsonová si nikoho moc nepouští k tělu, je jen na takové úlety," řekl Will. Zavrčela jsem vzteky. Jak se opovažoval o mně mluvit jako by mě znal?
,,Je mi jedno jestli je ta holka šlapka nebo ne. Prostě se k ní dostaneš, jasné? Rozkazy od Pána zla. Nepohnoj to."
Will přikývl.
Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Jak dlouho jsem si držela odstup od Blacka, ale nejen od něj. Nikdy jsem se nepouštěla do vztahů s kluky, nenechala jsem je nahlédnout za moji masku nebelvírské rebelky, kterou jsem hrdě nosila celých šest let. Ani Willa jsem tam nenechala nahlédnout. Ale ten parchant za ní nahlédl ještě dřív, než se se mnou poprvé setkal. A já si připadala tak zatraceně zrazená.

,, Kat, jestli ho ještě někdy potkám, tak se postarám o to, aby toho litoval," řekl mi Black. Vděčně jsem se na něj usmála.

Další vzpomínka. Najednou jsme se ocitli v nějaké chatě daleko od Anglie.
Obraz se pomalu rýsoval a najednou jsem stála naproti Sarah. Ale nebyla to Sarah, jakou jsem si pamatovala. Byla starší. A v hrozném stavu. Po celém těle měla pohmoždiny, rozseknutý ret. A její oči? Sevřelo se mi srdce. Měla prázdný výraz, jako by už nikdy neměla cítit radost. Jako by nejradši necítila nic.
Moje srdce se bolestně sevřelo. Nemohla to být starší vzpomínka, než rok, nebo dva.
Sice přede mnou právě vyvstával důkaz toho, že má sestra je naživu, jak jsem si myslela po celou tu dobu, ale jestli byla naživu celou tu dobu, někde zavřená a zacházeli s ní takhle, byl to skutečně nějaký život?
Jestli ji zavřeli někam do cely, kde byla šest let, jaká byla pravděpodobnost, že to stále byla má Sarah?

,, Pojď Kat, vydáme se pryč," řekl Black. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem ji obejmout. Po všech těch letech falešné naděje jsem toužila po tom, abych se jí mohla dotknout.
Abych mohla cítit její vůni a její teplo. Jenže nic takového nebylo reálné. Protože tohle byla pouhá vzpomínka. A moje ruka pouze projela vzduchem, když jsem se jí pokusila obejmout. Věděla jsem to, ale byla jsem pošetilá. Byla jsem poháněná svým zármutkem, že jsem neuvažovala racionálně.
Black ke mně opatrně přistoupil a chytil mě jemně za zápěstí. Nebránila jsem se. Byla jsem jako v transu. Nevnímala jsem ani slzy, které mi stékaly po tvářích.
Ne dokud mi je Black nesetřel palcem. Nevnímala jsem ani to, že už jsme zase zpátky v našem pokoji. Nevnímala jsem nic z toho .
,, Wilsonová," řekl jemné Black a pohladil mě po vlasech.
Přerýváně jsem se nadechla.
,,To nemohla být pravda. Nemohla to být moje Sarah, to odmítám. Nemůže," zašeptala jsem zlomeně.
Black se na mě soucitně podíval a položil mi ruce na tváře.
,, Nevíme, jak je ta vzpomínka stará Kat. Nevíme nic. Je moc brzo na to, abychom vyhodnocovali nějaké závěry. Ale víme, že je naživu. Tys to vždycky věděla a teď před sebou máš důkaz, po kterém jsi pátrala celých šest let," řekl a koutky úst mu jemně zacukaly.
,,Ty to nechápeš. Jak bys mohl? Moje sestra možná není mrtvá, ale celých šest let si žiju poměrně šťastný život. Dalo by se žít že žiju v přepychu, mám vše, co potřebuju k tomu, abych přežila. Mám jídlo, postel , vzdělání a co má ona? Co má zatraceně ona Blacku? Celých šest let je někde zavřená bůhví proč, ale z toho, co jsme právě viděli, bych si dokázala tipnout, že ví něco, co vědět neměla. Žije někde v cele, kde dostává mizerný příděl jídla, zacházejí s ní jako s otrokem a já, já jsem selhala Blacku! Měla jsem ji chránit, jako ona chránila mě. Měla jsem tam být, když se to stalo. Já jsem tam nebyla. To kvůli mě skončila tam kde je," zavzlykala jsem. Už jsem se ani nepokoušela potlačovat svoje slzy a nechala jsem je volně Janout po tvářích.
,,Tohle není tvoje vina Kat, a ty to víš. Někde v hloubi duše to víš. Nemohla jsi ničemu z toho zabránit, protože jsi nic takového nevěděla. Obviňuješ se tady ze všeho, co se přihodilo, ale zapomínáš, že jsi byla dítě. Byla jsi pouhé dítě. A přes to všechno jsi musela dospět, protože ti život naházel klacky pod nohy. I když jsi z bohaté rodiny, nežila si v přepychu. Kdybys tak žila, chovala by ses jako má drahá sestřenka. Ty Wilsonová, jsi přežívala. Celé roky jsi nebyla šťastná, celé roky jsi nosila svoji masku, po nocích pátrala po Sarah. Tvá sestra není tam, kde je kvůli tobě. A i kdyby ti to někdo chtěl vyčítat, nikdy v životě jsi to se svou sestrou nevzdala. I když ti všichni kolem tvrdili, ať to vzdáš. Na úkor svého vlastního štěstí, jsi to nevzdala. Takže se mi neopovažuj říkat, jak jsi sobecká a že si zasloužíš všechno nejhorší. Protože ty si Wilsonová zasloužíš mnohem víc. Zasloužíš si všechno štěstí na světě. A hlavně si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já, takže jestli je někdo z nás sobecký, tak jsem to já, protože jsem s tebou přesto, že vím, že si tě nezasloužím," řekne Black a teď je to on, komu kanou slzy po tvářích. V jeho obličeji je tak moc upřímnosti, jakou jsem snad ještě nikdy neviděla. Právě v tuhle chvíli shodil jakoukoliv přetvářku, kterou měl. Nechal mě ať ho rozeberu až na dřeň. Ukázal mi svoji zranitelnost. Nechal mě, ať mu pohlédnu do duše.
,,Jsi pro mě dost dobrý. Jsi to nejlepší, co se mi v životě přihodilo Siriusi Orione Blacku. Takže teď jsem na řadě já, abych ti řekla, ať už se neopovažuješ něco takového tvrdit. Je pravda, že kvůli své sestře jsem nebyla šťastná. Trápila jsem se a pořád mi zatraceně chybí, i když vím, že jsme tomu na stopě. Ale v momentě, kdy jsme spolu byli v týmu na NKÚ, jsem pocítila takový příval štěstí jako nikdy jindy. Nechtěla jsem si přiznat, že to ty jsi ten důvod. Ale pravda je taková, že jsem se bála si přiznat, že to ty jsi důvodem mého štěstí. Bála jsem si přiznat už v té době, že jsem do tebe zamilovaná."
Black mi na to nic neřekl. Přistoupil ke mně a políbil mě. Byl to výjimečný polibek. Plný emocí a strachu z toho, co bude. Protože i když to ani jeden z nás neřekl nahlas, nikdy jsme nevěděli, jestli to není náš poslední polibek, poslední objetí, poslední rozloučení.
Žili jsme v nejistotě. A tak absurdní bylo, že v téhle nekalé době jsem se zamilovala do Siriuse Oriona Blacka .