Wilsonová? Dej mi pokoj, Blacku.

Věrnost

,, Rodinou vilu?" zopakoval po mně Black nechápavě. Přikývla jsem.
,, Každé léto, každé prázdniny jsme sem jezdily s rodinou," řekla jsem.
,,Ty si myslíš, že pokud je tvá sestra naživu, tak ji moje matka bude držet v rodinné vile Wilsonových? Vždyť je to první místo, kam by ses chtěla vypravit a ne, nepůjdeš tam sama," podíval se na mě přísně, jako by přesně věděl, co se mi honí hlavou. Ale on to věděl. Byly jsme ze stejného těsta, to právě on znal všechna má nejtemnější tajemství a i přes to mě miloval.
A jak já ho milovala, více, než jsem se odvažovala připustit. Byl mým majákem. Domovem, kam jsem se mohla vždy vrátit. Těžko jsem svůj vlastní domov mohla nazývat domovem. Protože po Sarah už mi nezbylo nic. I přes velikou a usilovnou snahu mé matky to nebylo stejné.
,, Neříkám, že tam Sarah bude, jestli je naživu. Tvá matka není tak hloupá, aby zavřela moji sestru někam, kam bych se jí ihned vypravila hledat. Jen mám dojem, že nás sem Brumbál poslal kvůli tomu, že má rodinná vila je zdrojem informací," řekla jsem mu a posadila se na postel. Zkřížila jsem si nohy tak, jako jsem to dělala vždy, když jsem se necítila nejlépe a potřebovala nějak zklidnit rychlé bušení mého srdce. Ten adrenalin. Cítila jsem ho . Jak mi koluje žilami. Pomyšlení  na to, že by Sarah mohla být naživu mě naplnilo očekáváním. A pomyšlení na to, co si musela vytrpět, pokud žije bylo ještě horší.
,,Kat, přestaň." Tak mě Black oslovoval jen málokdy. Většinou když šlo o něco vážného a nebo, když mi dával najevo, jak moc mě miluje.

,,S čím?" nadzvedla jsem obočí jako nechápavý student v hodině profesorky McGonagallové.
,,Ty moc dobré víš proč," vyjel na mě.
,,Vidím ti to na očích. Co se ti honí v hlavě. Upínáš se k falešným nadějím Kat.  Neříkám, že tam ta možnost není. Vzhledem k tomu, co ti řekl Brumbál jsem tomu ochoten věřit, ale ne bez důkazů. A ty bys taky neměla. Trvalo ti to sakra pět let, než sis konečně připustila smrt svoji sestry. Kdyby ses teď opět upnula na to, že není mrtvá, ale jen uvězněná a neříkám, že to nemůže být pravda, akorát by tě to zničilo. Nechci se dívat na to, jak se ničíš. Znovu."
To poslední slovo se do mě zabodl jako střípek ostrého skla. Znovu. Jenže v tu dobu jsem nebyla schopna si k sobě nikoho pustit. V tu dobu jsem neměla Blacka po boku. A on to věděl. Vím to. Jen se o mě bál. Přesto ta skutečnost, že to řekl na rovinu, bolela více, než jsem byla schopna připustit.
,,Vydáme se tam?" zeptala jsem se ho a snažila se potlačit naději v hlase. Byla jsem si téměř jistá, že jsem ho neobalamutila. Na to mě znal dost dobře.
,,Moc rád bych ti vyhověl princezno, ale Finnie říkala, že máme počkat, že se s námi někdo brzy spojí," řekl a mrkl na mě. Do tváří se mi nahrnula červeň.
,,Jak to myslíš?"
Black se podrbal na bradě. ,,No, dvakrát moudrej z toho zrovna nejsem, ale mám dojem, že by to mohlo mít něco společného s tím velkým krbem uprostřed místnosti, co říkáš?" řekl a ušklíbl se na mě.
,,Co navrhuješ teď?" zeptala jsem se ho.
,, Čekat."
Protáhla jsem se a celá se povalila na postel.
,,Jo, tak tohle bych si nechala líbit,"vzdychla jsem omámeně z toho, jak postel byla pohodlná.
,,A já bych si nechal zase líbit tohle," řekl Black a lehl si na mě.
Mé rty našly jeho rty téměř okamžitě. Jako bychom byly dva dílky skládačky, co k sobě odjakživa patřily a po dlouhé útrapné cestě za štěstím se konečně našly.
Jeho ruce našly můj pásek a já jsem mu rukama zajela do vlasů. Našla jsem to místo, které měl tak rád a účinek se dostavil téměř okamžitě. Zatáhla jsem ho za dlouhé prameny jeho vlasů a Black se málem neovládl. Viděla jsem to. Cítila jsem to.
,,Ty mě zabiješ Wilsonová,"hlasitě oddechoval a já jsem nedokázala schovat vítězný úšklebek.
Jeho ruce se obmotaly kolem mého pasu a já jsem se cítila ztracená. Ztracená v něm, v jeho bouřkových očích, ve kterých jsem se topila pokaždé, když jsem do nich prohlédla. Moje ruce našly jeho pásek a téměř okamžitě se ho zbavily. Nebylo to nic, co bychom nikdy nedělali ale něčím to bylo výjimečnější, než jindy. Jako by nad námi vibrovala touha a důvěra, která nás spolu spojovala.
Black se zadíval hluboko do mých očích. V ten moment jsem pochopila, že tenhle okamžik není výjimečný jen pro mně, ale i pro něj. Bylo to jako by jsme si dávali srdce na dlani. A ono tomu tak bylo. Moje srdce patřilo celé jemu. Měl ho naservírované na zlatém podnose, patřilo mu. Já jsem mu celá patřila. A on to věděl. A přesto toho nezneužil, přesto mě nepoddajně miloval a respektoval mě. Miloval mě tak moc, že jsem skoro nevěřila, že člověk s jeho minulostí může být takového citu schopen. Ale mé předsudky vůči ostatním taky zůstaly v minulosti. Neřídila jsem se jimi.
,,Ani si nedokážeš představit, jak moc tě miluji," zašeptal mi do ucha. Společně jsme nacházeli jeden rytmus. Jedno tempo. Jednu melodii.
,,A ty si nedokážeš představit o jak moc silnější to pro mě je, když znám každý kousek tebe Blacku a vím, že ses toho citu bál tak moc jako já a přesto jsi tady a šeptáš mi do ucha sladká slůvka o tom, jak moc jsi mi propadnul," zašeptala jsem.
,,Otázka je, jak moc jsi mi propadla ty Wilsonová," zachroptěl chraplavým hlasem.
,,Už od prvního okamžiku v lese, jsi měl mé srdce. A v ten moment jsem nevěřila, že moje láska k tobě může být silnější. Že ti můžu ještě víc propadnout. Očividně můžu." Black mě vášnivě políbil. Byla v tom touha, ale i příslib. Věrnost. Že nás dva nic nerozdělí.