just friends

rýchlej spád

Někdy jsem v zlomcích výletu cítila, neboli se to už zdálo, že je to víc o té úči než o nás. Holky vůbec nezajímala, ale Vero tam s Patrikem měli hodně zážitků. Si myslíte, že žárlím? Jste na omylu. Není co závidět, protože vím jak to celé je. I když do mně Patriša často rejpla, já to ignorovala. Mně tohle nerozhodí... vskutku není co řešit. Vlastně je. Srala mně ta pusa i když jsem s tím byla vyrovnaná. Paťo mi to celé pak povyprávěl, když jsem na to psychicky byla připravená. Před Eiffelovkou si kus připili na hezké časy, prý to bylo nečekaný, měli si dát jen kafe. Úča tahala jednu za druhou od slabýho po tvrdý až se Paťo divil co ta žena dělá. Se furt vymlouvala, že ona nepije. Paťo moc nepil, chtěl si udržet čistý štít. Úča zas podguražená chtěla na Eifellovku, ale prý byla ještě pohodě no nějak jí to už udřelo na věži a z ničeho nic vlepila Paťovi pusu. Bylo to tajemství na sedm kladek. Proto jsem byla ticho a vlastně Paťo není na vině, že to vím. Někdy to z něho samo znát a já jsem moc sensitivní. Znám jeho pohled, ale i řeč těla.

Já prožila další den s Terkou, protože Vero s Paťom jsem nevěděla najít. Na oběd meškali. Ale objevili se obadva. Vero při našem stolu, Paťo u kámošů.

Byli ale obadva moc rychlí a já je ani moc nedostihla už se hrnuli pryč. Na konec jsem zjistila, že úča měla depky tak potřebovala nějakých žákov na kecání. Pohoda. Nic vážnýho.

U mně se to vše začlo komplikovat, protože kamkoli jsem šla, ten kuchař byl všude. Snažila se mu vyhnout, ale prokecla jsem se že miluji někoho jinýho. On hned věděl o koho šlo a na moje udivení se choval divně.

,,Kdo je ten kluk, takovej vysokej, hnědé vlasy?" Zeptal se u mně Paťo. Po mně přešel mráz.

,,Je kuchař tady v hotelu a nedá mi pokoj. Prej mně chce" poškrábala jsem si hlavu nemotorně a ulehla na postel k jeho nohám.

,,Úča je dobrá, má to dost podobní s námi. Někdy mám pocit, že je dospělej teenager." Přemýšlel při mně nahlas.

,,Já souhlasím. Netrávím s ní tolik ale času jak vy." Řekla jsem.

,,Líbí se ti?" Skočil mi do řeči.

,,Kdo co?"

,,Ten kuchař" doplnil.

,,Ne" zasmála jsem se,, podle mně tohle dělá s každou, protože je kus určo pro holky. Neříkám, ošklyvej není ale neumím si to s ním představit, není můj typ." Povídala jsem do vzduchu.

,,Furt nám nabízí čaj učitelka. Je fakt milá " usmál se a posadil. Měnil témy jedna radost já se nevysomarila z něj.

,,I já ti můžu uvařit" mrkla jsem na něho.

,,Žárlíš?" Zeptal se.

,,A ty? Žárlíš??" Držela jsem si ruce na břichu a on na mně hleděl sezhora.

,,Já ti dám žárlení, nic takovýho" vrhl se na mně po menší pauze hledění zočí do očí. Zeštěklil mně a já pištěla.

,,Pšt, uslyšej to. Nechceme pojeby" řekl najednou a já se kus sklidnila. Navenek ale srdce mi bušilo. Hleděl na mně kousíček a pak najednou mi vzal lem trička, náhle vyhrmul a foukl mi do břicha a já se smichem mu tlačila hlavu pryč.

,,Jsem rád, že s tebou takhle můžu blbnout" zvedl hlavu,, a vyřiď kámoškám, že jim děkuju, že nám dopřejí soukromí."

Při těhle slovách hlavně na začátku se mi rozbušilo srdce ještě víc. Hleděl na mně tím hezkým pohledem, že jsem neodolala v tom návaly hezkých pocitu, vzala mu hlavu a přitisla mu pusu. Ten se pak usmál a lechtil dál.

Výlet běžel rychle. Paťo mně vzal na Eiffelovku taky, snažila jsem se nemyslet na tu věc co se tady odehrála, vzal mně po městě a já mu ukázala hezkou kavárničku. Samozřejmně musel ustát i moji nakupovací mánii a jako dárek k jeho meninám, které už byli jsem mu koupila značkovou mikču. On mně zas pozval na kafe. Hezké město jen dost špíny. Co se týče výletu, kuchaře jsem viděla dost často, furt do mně rypal. A buzeroval Paťa, panebože a pak jedného dne jsem mu řekla, že diky za objedy ale nadál se budu stravovst ze svích zásob. Aby sem se necitila dlužná. Urazil se a už jsem ho neviděla. Paťo mu řekl jen čau. Přišel čas návratu, nechtělo se nám, mně se budou stýskat po časech, když jsem ležela s ním v noci a oddavali jsme se tlukotem srdcí s výhledem na věž. Romantika, a zažili jsme to. Bylo mi líto některých chvil ale byla jsem vděčná, že to bylo reální. Při balení jsem si sedla na postel... nevím asi depka. Moje stavy, nevšímejte ani nevím co to bylo. Vero došla, kus upokojila a nastal čas nástupu na bus. Několik hodin se tam bavit, pak Paťko na mém klíně a já hlava opřená o okno. Milovala jsem dlouhé cesty, sledovat jak vše mizí, sledovat okolí... a pak nastal víkend, kterej sem strávila poměrně sama, ale k večeru vždy došel. On moc dobře věděl, že bez něho neusnu. A nastalo pondělí...