just friends

are we again just... strangers?

příběh pokračuje. Je mi vše líto... lubim tě přece a ty mně taky. Nechci tě stratit, příště to už nedám... Věřila jsem a věděla jsem. Jsme si pro sebe moc důležití < 3

Říká se, že když někdo chce odejít máme ho nechat. Taky se říká, že když jsou si dva lidé souzeni být spolu, najde se cesta, jak se znovu chytit za společné lano. Ale co když takových pauz je hodně. A co se může stát mezi těmi pauzami? Co dělá jeden bez druhého a co dělá ten druhý bez toho prvního? Víte co? Odlajkuju si ty emo stránky na fejsbůku, smažu paměťovku, prohledám uesbéčka a popřu lásku... ale k tomu všemu mně vážou vzpomínky, časy, které se už nevrátí... váže mně k nim ten cit, i čistě hezké časy... Jak vím, že se už nevrátí? Vždyť je to jen další naše "rejpání".... ne, není. Nechybím mu. Za to mně chyběla půlka srdce. Chybělo mi jeho objetí, jeho pusa, jeho dotek... přehnala jsem to. Stratila jsem nad sebou kontrolu je to moje vina. Já nechtěla... ale když by se vrátil... chci přátelství, né lítost. Už dávno jsem olitovala svoje slova, které jsem mu vykřičela... jediným mottem jsem se řídila: radši s tebou než bez tebe. Bohužel tady platilo jen to, že já bych se postavila na nohy, kdybys mi dal ještě jednu šanci... ale ty mi tu šanci už nedáš... chci tě spět. Vrať se... změním se. Přísahám.

*

,,Si dnes nějaká šťastná." Řekla Patriša, když jsem ji čekala před intrákem.

,,Jo jasně, je něco k smutku snad?" Úsměv. Leo drž se. Jsi přece dobrá herečka.

,,Ne, tedy nevím, jen dnes záříš" usmála se. Hlt, další...

,,Jsem šťastná, nic mi nechybí" další úsměv. Přesně jak mi to říkal... mám se usmívat. Slza, dvě, odvrátila jsem zrak. Sakra, jsi slaboch... blbko.

,,Je ti snad něco?" Chytla mi rameno a já se trhla. Ať se mně nikdo nedotýka.

,,Ne, promiň, jen sem chorá" v hlase ozvěna při utírání nosu kapesníkem.

,,Jsi divná" podotkla.

,,Dej mi pokoj" vykročila jsem. Víborně. Ještě i s ní se dohádám... panebože neměla bych chodit do školy. Co budu dělat, když ho spatřím? Zložím se jako zbabělec? Nemůžu dopustit, aby mně tak viděl. Prostě ne. Zapomenu. Zapomenu na něho... udělám to. I tak končil školu.... sama jsem neuměla věřit jedinému slovu. Nechci zapomenout, chci mu dál dát pocit, že ho umím udělat šťastným... ale co když už neumím. Tak co ty sliby. Žádné neexistují? To mu fakt nechybím...

Prošla jsem školní ranní chodbou, kde ještě živá lidská noha nechodila ten den. Prošla jsem při křeslách, ve kterých mně držel pevně jindy zas volně, ale dovolil mi to... ruce, celé tělo se mi třáslo. V žaludku ten odpornej pocit, přece jsem ani jíst neuměla. Potřebuju zvracet. Dnešek nepřežiju. Před očima se mi mazali obrysi. Najednou jsem ucítila něčí ruku.

,,Klid, já věděla, že ti něco je" byla to Patriša. Kdyby mně neudržela, asi bych omdlela.

,,Pojď... prosím" utíkala jsem na záchod.

,,Co se děje?" Ptala se mně, ale já se neuměla zmoct na slovo. Klečela jsem tam jako nějaké zvíře.

,,Nemám city. Nechci je mít." Řekla jsem sekavě a ona už jen mlčela. Paťa jsem neviděla ten den ve škole. Na hodinách jsem usínala, furt přemýšlela o něm. Dělala jsem se, že jsem pohodě, vždyť jsem silná holka. Proč ho ale chci vidět? Proč doufám, že se vrátí? Vero se usmívala, když mně viděla, já na ni taky. Prý nedošel do školy. Den bez něho. Další den bez něho... třetí den bez něho, chybí mi. Sladký řečičky. Nechci sladkost. Nechci hořkost, nechci už nic. Ať se mně nikdo nedotýka, ať mi nalijí, ať je vše prohazardované... nechť mně hřeje rum, nechť je kolem mně cítit svoboda. Zapalte cígo, zapněte hudbu, vypněte rozum. Udělejte mi rány, které mi zaschnou.

*

,,Ahoj" vtáhl mně za roh. On. Vrátil se?

,,Ahoj" neuměla sem se mu kouknout do očí.

,,Jak se ti vede" kus se usmál.

,,Neumím po večerech spát, jinak dobrý" rychle jsem odsekla.

,,Fajn, jen to jsem chtěl vědět." Třesot. C-cože... to se musel ozvát? ,,Dělej, že neexistuju. Naše chvíle spolu skončili. Jo budeš mi chybět" řekl jakoby se mi vysmíval.

,,To sis moh odpustit. Proč ses ke mně ozval, když nemáš v úmyslu se vrátit?" Slza dvě...tři a hromada dalších. Měla jsem u prdele.

,,Jak vidím, neměl sem dojít ani do školy." Řekl.

,,Čau" vytrhla jsem se mu odběhla od něho. Vrať se!

Takových potkání bylo několik.. mám na něho zapomenout a přitom... nepřizná se. Jako bych ho ani neznala. Chyběl mi. Vážně. A jemu já? Jasněže taky... nechť si to přizná...

*

,,Pojď sem." Objetí, pohladění, pusa do vlasů... říka se, že jediné gesto a jsme spět tam, kde jsme byli... a on to tak chtěl. Já přece taky, čekala jsem na něho. Po celou dobu.. věděla jsem, cítila. Souhlasila jsem. Brat a ségra. Dva lidé vzdálení tolik dní... pauza, ve kterém zjistili, že jsou si přece jen něco. ,,Už nikdy jediná hádka. Prosím, zůstaň" šeptla jsem do noci v jeho sevřetí...