just friends

den druhý

You are like home to me.

Sunday, wake up, give me a cigarette.

Last night's love affair is looking vulnerable in my bed..

Klep.. klep.. 

,,Chutný bříško" projížděl mi po něm ukazováčkem. Rád mně provokoval štěklením, ale líbilo se mi to, že se usmívá. Aspoň nebyl smutný. Aspoň vím, že si rád hrá. Nevím co pro něho tyhle chvíle znamenali, ale já se o ně bila. Možná ho provokuju, možná je to jen mnou... ale teď mně vzal do postele on. On to chtěl, a mně se rvalo srdce ven z hrudníka. Ono to netlučelo, ono se doslova snažilo přebít ven. Rukou mi hladil hrudník a pak šel pořád níž a níž až zajel mezi moje nohy....

,,Paťo" zasičela jsem a přisunula jsem se k němu blíž. Svou levačkou jsem mu hladila jeho jemnou hruď. Bilo mu srdce taky ozávod. To bylo určitě vzrušením, něco chtěl.. a já taky. Hlavou se pomaly přiblížil k mně a dal menší polibek.

,,Dokončím to, co jsem ti v bazénu nedopřál" usmál se a přisál na mé rty z plné vášne. Ty polibky byli nepopsatelné, dal do nich takovou něhu a zároveň tolik rozkoše. Pravačkou mě objal a hladil mi něžně záda. Já mu hladila hruď a krk , nechtěla jsem aby se naše polibky protrhli, byl to pro mně neuvěřitelnej okamžik. Něco, co necítím, nemám možnost cítit každý den. Moje droga. On. Jen mi ho nezakazujte...

Mírně jsem roztáhla nožky a on se mezi ně posunul. Nic neudělal jen se dostal nade mně a pak se začal pomaloučku o mně šúchat. Drobounce dělal silnější a silnější choutky a polibky byli intenzivnější, prsty se mi zabořili do jeho vlasů a v té rozkoši jsem mu hrabala ve vlasech jak to jen šlo, jazyky se nám bili jako gladiátoři v souboji a každým pohybem tam dolů krásnější ston do jeho úst. Zbožňovali jsme to. On taky tichounce vzdechal. Rukou mi mačkal prso, pak hladil pas a boky. Doslova si mně prošmátral od hora po spodek. Určitě cítil, že jsem mokrá, ale aspoň věděl, co mi dělal. Že jak ho moc chci.

Rukami mi taky zajel do vlasů a blizunko při teměně mi je drobně tahal, co mně ještě víc rozpálilo. Nepotřebujeme ani ten "partnerský sex", umíme se dostatečně zahřát i tahkle "kamarátsky". I když bych si přála aby se s to s ním stalo, báli jsme se. Oba, co se stane. Zlomí se to mezi náma? Co pak? Nejsme si svoji...

Najednou v té navali rozkoše, kdyžbychom už možná dostali ten "hřejivej příval pocitů" přestal. Jako by se sekl, přestal s polibky, přestal se mnou bojovat, prostě se jen odtáhl. Co se to děje...

Jakoby se mi srdce rozlámalo na tisíc kousků. Nešlo mi o to jedno. Zdálo se mi že jsem ho stratila, znovu. Z toho bude hádka. Když bude mlčet, né, já další hádku nesnesu, nechci ho stratit...

,,Promiň" zašeptal a otočil se zády a pak "usnul". Mně se ale v očích objevili slzy a koukala jsem do stropu. Pak jsem vylezla z postele vzala košili a zavřela za sebou dveře. Co bude dál... co ho donutilo přestat. Co jsem pokazila...

Vešla jsem do svého pokoje a zhodila věci ze sebe. Hodila jsem se na postel a začala vlikat. Horší to snad nemůže bejt, co když tomu klukovi fakt uvěřil nebo... nebo já nevím, celou noc jsem poplakala. Kolem čtvrtý jsem jakotak usnula a vzbudila jsem se kolem jedný odpoledne. Vlasy jak po výbuchu a oči nateklé. Prázdnej dům zas, po něm ani stopy, rodiče zas někde totálně jinde. A já samutinká a bylo mi "fajn". Kde je? Co dělá? Pamatuje si včerejšek? Nebo to byl jen sen...

Vzala jsem si dlouhé tričko, došla do kuchyně a vybrala mlíko. Napila jsem se a sedla si za velkej stůl. Porozhlédla jsem se, bylo to tu fakt velký. Velké okná, hezká linka, jako v nějakém paláci. Jo, vždyť teta si to mohla dovolit. Táta taky, kdyby si nezaložil rodinu. Možná by mu bylo i líp bez nás a mně taky asi kdybych nebyla... ne, lžu. Jsem ráda za to že žiju, jsem ráda za to, že se umím postavit na nohy po čemkoli. Jsem ráda, že umím cítit a prožívat. Asi proto jsem se cítila tak... hezky. I bolest byla příjemná, když bylo oprávněné. Měla jsem chuť zajít za bráškou a omluvit se mu za vše nechť mně ještě jednou obejme a přestaneme s cirkusem. Říkal mi přece, že jsem jeho lék... kdysi. Problém byl, že nevím zaco se mám omluvit, kde ho najdu a co je jeho problém se mnou.

Najednou jsem uslyšela bouchnutí dveří a z kuchyně jsem viděla jak si ten drobnej kluk dáva dole svou tmavomodrou bundu. Netušila jsem, co mu mám říct.

,,J-jak se máš?" ozvala jsem se. Ani na mně nekoukl. ,,Ptám se, jak se máš?" zvyšila jsem hlas.

,,Fajn co ty" odsekl.

,,Ani nevím." Viděla jsem jak jde ke schodům a já se postavila a běžela za ním. ,,Co se stalo, prosím..." sklonila jsem hlavu ,,Řekni mi to." Zastavil se a koukl dolů na mně.

,,Ani nevím, nemám na tebe náladu dnes, promiň" řekl klidně. To mně bodlo. Neskutečně. 

,,Když nemáš tak se na mně ani nekoukej" řekla jsem tiše.

,,Kdybys tady nestála, ani bych nekoukal."

,,Otočil ses." Koukla jsem na něho smutně. Promnul jsi tvář.

,,Nepleť jsi mně s tvým klukem tam máš Mika, je volnej." Já začala znovu brečet. Co já mám s tím kktem? Vůbec ho neznám, uveřil mu? Nebo mu jen někdo chybí... a snažil se na mně zapomínat nebo... já nevím došli mi slova, bohužel né slzy. 

,,Pudu prič odtud na tvoje želání" utřela jsem si slzy a chtěla odejít do máminy ložnice po nějaké oblečení. Nechtěla jsem vůbec ho tam nechat, ale už jsem nevěděla co dělat.

,,Udělej mi čaj" ozval se. Já zastala. Neotočila jsem se. ,,Prosím."

,,Máš na mně náladu? Nebo ti jen zničím den?" Zeptala jsem se.

,,Promiň, promiň za dnešek, za včerejšek." Slyšela jsem jeho kroky a náhle jeho objetí zezadu. ,,Uděláš mi ten čaj?"

Zaváhala jsem. On dobře věděl, že mu nemůžu říct ne. Nechtěla jsem, ale nechala jsem ho kus i v otázkách. Nedokážu a v takovém teplém hřejívém objetí určitě né. Po chvilce se ze mně vydralo. ,,Jakou příchuť?" 

,,Mně je to jedno, pak přijď nahoru" pusa na líčko a pustil mně. Odešel asi k sobě do pokoje a já splnila jeho přání. S úsměvem na tváři ale taky s obavami. Nechápala jsem. 

Čaj jsem mu přinesla na tácku. Otevřela jsem dveře do jeho pokoje a on seděl na posteli s flaškou.

,,Vodka?" 

,,Vodka." 

*

,,Děleeeeej, oblííkej seee" smál se opilej. ,,Rychle, našel jsssm hezké mstčkoo" kričel a smál se na celej dům. Motali se mu slova a já měla taky dobrou náladu. Já už měla v sobě taky hodně, nepamatuju si na vše, ale legíny jsem si asi vzala i nesprávně, spadla jsem i a na koleně jsem později měla drobnej flíček. Byla už i tma, hodně hodin, propili jsme den. To mi nezabránilo ale se smát. Rychle moje černé sněhule, jako batole jsem se cítila. Furt jsem padala a obadva jsme se jen smáli. ,,Rychleee voleee."

,,Vždyďď ušŠ" kričela jsem a smála dál jak debil. Schmatl mi levačku a tahal mně ven a pak do kopců. Propletl si se mnou prsty a zjebaní jsme se trepali do kopců, no co dodat dva blázni... pod nohama křupěl sníh. Byla jsem nedočkavá, co mi chce ukázat, bylo to svým spůsobem vzrušující. Ten jeho nadšenej ůsměv, viděla jsem ho i v té tmě. Najednou jsem uslyšela nějaký buchot, který nasledovali další stovky za sebou. Já se začla bát. Nemám ráda moc velkej hluk, ale věřila jsem Paťovi. Moc. Neublíži mi.

Prohrabali jsme se lesem až na kopec a téhdy jsem uviděla nádheru. Stáli jsme na vrcholku a měli výhled na vše okolo. Pod námi světílka z obytných domečkú a nad ní praskajíci světílka ohňostrojů. Nádhera. Snad nejhezčí výlet, na kterém jsem byla. Překvápko.

,,Silvestr nedopadl přesně podle našich představ. Tak jsem tě vzal sem." Objímal mně zezadu a v mích očích se zablisli slzy radosti. Štípal mně mráz, ale cítila jsem se v teple. Možná alkohol, nebo čistá radost... každopádně vím, že i po bouřce bude u nás vždy duha...