Sisters in the Scouting Legion ~DOKONČENO~

Kapitola čtrnáctá

Rose
Týden uběhne jako voda a s Emmou se začneme soukat do výstroje. Byla jsem trochu nervózní a nervozita šla trochu i z mého dvojčete.

Emma
Hromadily se ve mně obavy. Nestihla jsem s Rose všechno ohledně její moci probrat, jelikož jsme měli všichni plné ruce práce a když jsme měli volno, byla někde s kapitánkou Hange. Chápala jsem to. Chtěla jsem, ať si hlavně ona nedělá starosti před výpravou za zdi.

Rose
Nasedneme každý na svého koně a vydáme se před bránu. Kouknu na Emmu. Povzbudivě se na ni usměju a ukážu na ni palec nahoru, že všechno bude v pohodě. Těšila jsem se, ale zároveň trochu bála.

Emma
Obavy se mě nepouští. Naopak Rose i Eren vypadají, že na tento moment čekali odjakživa. Z části to je vlastně pravda. Nadechnu se a ani se nenadám a už jsme za zdí Rose.

Rose
Dáme se do formace, díky čemuž se od sebe s Emmou oddělíme. Pomocí kouřových světlic se vyhýbáme titánům. Dostaneme se k jedné opuštěné vesnici, kde nás titáni obklíčí. Teď bojovat musíme. První Titan, který mi přijde pod ruku, ho s menší pomocí ostatních zabiju. Krásný to pocit.

Emma
Naštěstí můj tým nebyl daleko od Rose a pokud jsme byli na otevřené ploše, v dáli jsem na ni mohla vidět. Najednou však část její formace vběhla do vesnice, což mě znepokojilo. Jízlivě jsem polkla, ale pak jsem ji v dáli spatřila, jak běží po střeše jednoho z domů a chce se přemístit na nedaleký strom.

Rose
Když pár titánů padlo, Hange zavolala, ať se dostaneme zpátky na koně a běžíme dál, že nesmíme narušit formaci. V tom spěchu na nedaleký strom, pod kterým na mě čekal můj kůň, si nevšimnu titána, který na mě rychlostí světla vyskočí a ukousne mi nohu. Pak mě stáhne i sebou na zem. „Sakra!" syknu s výkřikem a do očí se mi nahrnou slzy, když mým tělem projde neskutečný šok.

Emma
Ztuhnu, jakmile si všimnu, jak moje sestra přijde o nohu. Pak se zamračím a popoženu svého koně tím směrem. Ignoruju volání ostatních, hlavně desátníka Leviho. Titánovi vypadne z tlamy a už se chystá ji sežrat, ale já si stoupnu na svého koně a v zápalu vzteku k dotyčnému titánovi, vyskočím a za pomocí svého odm vybavení ho zabiju. Během toho, co padá, z něj seskočím a jelikož dopadnu ve velké rychlosti na zem, cekem hodně si odřu obě dlaně i se zápěstím. Z ran mi začne valit krev. Ignoruju štiplavou bolest a běžím k Rose, která ležela ve své vlastní krvi.„Rose!" vykřikla jsem a snažila se držet slzy na uzdě. Přiběhla jsem k ní a snažila se zastavit krvácení. „Ne, ne, ne, ne, ne... Všechno bude v pohodě, všechno bude v pořádku Rose," snažila jsem se jí uklidnit alespoň slovy, i když nevypadalo, že mě dokáže vnímat. Když v tom najednou se v místě jejího poranění, kde jsem měla přiložené dlaně, aby krvácela co nejméně, objevily nažloutlé jiskřičky. Proměna... Se zkrvavenýma rukama jsem odskočila.

Rose
Když jsem vypadla titánovi z tlamy, uhodila jsem se do hlavy a na vteřinu nebo dvě ztratila vědomí. Sotva jsem vnímala, co se kolem děje. Najednou kolem mě bylo teplo. Velké teplo. Matně jsem si všimla, že najednou koukám z ohromné výšky a nepřirozeně velkými daněmi buším do jednoho titána. Co se to děje?

Emma
Nikdo neví, co se právě děje. Všichni jsou zmatení a já jediná byla při smyslech. „Na co čekáte?! Pomozme jí!" křiknu a přivolám si svého koně. „Hlavně jí nezabíjejte! Rose je uvnitř toho titána!" křikla jsem už na koni a šla mé sestřičce na pomoc. Přeci jen, titánů tu nebylo nejmíň a Rose by všechny sama nezvládla. Blízká oblast je do několika momentů bez titánů a s ohromným křikem se Rosein titán zřítí k zemi. Začala se od ní zvedat pára jako u každého druhého titána a ze zátylku vylezla Rose.
Když jsem jí uviděla vylézt ven, rozběhla jsem se, stejně jako ostatní, k ní. Někteří na ni tasili zbraně a když jsem je chtěla okřiknout, svět kolem se mi zamotal a já upadla do bezvědomí.

Rose
Okolní svět začnu lépe vnímat, jakmile mě ovane o něco chladnější vzduch kolem. Zmateně se kouknu kolem a všimnu si, že od pasu dolů a moje ruce jsou zaseklé v mase titána. Uvědomím si, co se stalo. Kouknu se kolem a neunikne mi, jak na mě tasí čepele. V očích se mi mihne trochu strach a chci promluvit, ale všimnu si Emmy, jak chce na všechny něco zakřičet, ale oči se jí přetočí směrem nahoru a odpadne. „Emmo!" vykřiknu k ní vyčerpaně a snažím se svoje ruce dostat z toho masa, ale jde to těžce.
„Opovaž se jen hnout, zrůdo!" zařve na mě jeden z nich a z čirého zoufalství se mi do očí nahrnou slzy. Sklopím zrak dolů a pohled mi pak padne na Emmu, která ležela bezvládně v trávě. Od rukou se jí nenápadně kouřilo. Málem jsem si toho nevšimla. Když jsem chtěla něco říct, díky vyčerpání jsem omdlela taky.
Když se probudím, chvíli nevím, kde to jsem. Pak mi díky pohledu na mříže dojde, že jsem v žaláři. „Počkat, co tady dělám?" zeptám se zmateně.

~~·~~