ᴍᴜ̊ᴊ ᴘʀ̌ɪ́ʙᴇ̌ʜ s ᴘᴏʙᴇʀᴛʏ

41. Vidím, že nos se ti zahojil

Celé odpoledne jsem strávila v knihovně. Byla jsem zahrabaná v knížkách a snažila jsem se pochopit učivo, které nám před týdnem vysvětlovala profesorka McGonagallová.

Společnost mi dělala Lily. Chodila mi pro knihy a já jsem v nich listovala a hledala. Jenže za chvíli musela odejít, protože slíbila jedné páťačce, že jí vysvětlí něco na NKÚ. A tak jsem tu zůstala sama.

,,Slečno, musíte odejít, knihovna už se zavírá a vy tu jste poslední." řekla mi knihovnice o několik hodin později. Sbalila jsem si své věci, uklidila knihy a opustila prostory knihovny.

Oči se mi pomalu zavíraly a jednou jsem si i zívla. Šla jsem sama po chladných chodbách a nevnímala okolí. Nevšímala jsem si ani cizích kroků, které se za mnou ozývaly. Tedy do té doby, než se začaly kroky urychlovat. Vytáhla jsem hůlku, pevně ji držela a pak jsem se otočila.

,,Expelliarmus!" vykřikla jsem a hůlka Lucase Andersena mi přilétla do dlaně.

,,Ale ale ale, tak ty se umíš bránit?" zasmál se a vydal se blíž ke mně. Nic jsem mu na to neřekla. ,,Taková malá, neškodná a ubohá  se umí bránit?" natáhl se pro svou hůlku, ale já jsem ucukla a tak na hůlku nedosáhl. ,,Vrať mi mou hůlku!"

,,Proč bych to dělala?"

,,Protože mě máš poslouchat!" začal se rozčilovat.

,,Tebe?! Nikdy!" zasmála jsem se a couvala jsem před ním, až jsem narazila do zdi.

,,Tak ty umíš být i drzá!" zasmál se on a své dlaně opřel o zeď tak, abych se nemohla pohnout. Stál teď přede mnou. Já jsem byla namáčklá na zeď a za zády jsem držela dvě hůlky.

,,Vidím, že nos se ti zahojil." řekla jsem.

,,Ani nevíš jak to bolelo!"

,,To byl účel, Andersene." ušklíbla jsem se.

,,Vidím, že tobě od našeho rozchodu taky pookřálo." řekl on a naklonil se ke mně.

,,My jsme spolu ani nechodili, jen si mě využíval." řekla jsem důrazně.

,,Chytrá holka," ironicky mě pochválil a byl velmi blízko mým rtům. Byl tak blízko, že na mě dýchal a mně se to celé přestalo líbit. Když Lucas zavíral oči a chystal se mě políbit, udělala jsem něco já. Kolenem jsem ho kopla do rozkroku.

Okamžitě sundal ruce ze zdi a chytl se za své citlivé místo. ,,Ty mrcho mudlovská!" křičel bolestí.

,,Snad to nebolelo?" začala jsem se smát, hodila mu hůlku a pomalu jsem odcházela pryč.

,,Bello!" zakřičel.

Udělala jsem jen dva kroky a stálo přede mnou několik lidí. Všechny tváře mi byly povědomé. A nejvíc mi byla povědomá tvář holky s krutě hnědýma očima a černými vlasy. Bellatrix Blacková.

,,Tak mudlovská šmejdka se zase snaží o útěk?" krutě se zasmála. ,,Tentokrát se ti to nepovede!" zakřičela a namířila na mě svou hůlkou.

Byla jsem stejně rychlá jako ona. Má hůlka mířila na její obličej a ta její hůlka mířila na můj.

,,Sklop svou hůlku, Lillardová." přikázala mi.

,,Až po tobě, Blacková." řekla jsem důrazně.

Bellatrix se naštvala. ,,Ty mudlovská šmejdko! Jak se opovažuješ mluvit s někým jako jsem já, takhle!" zakřičela na mě.

,,To že jsi čistokrevná vůbec nic neznamená!" zakřičela jsem na ni. Teď jsem byla zlostí bez sebe.

,,Mrcho!" zakřičela na mě.

,,Říká ta pravá!" zakřičela jsem na ni já a dala jí facku na tvář.

,,Tak ta sedla." zahvízdl Andersene, který stál kousek od nás.

Obě dvě jsme ve stejný moment namířily hůlkou na něj. ,,Buď zticha!" zakřičela Bellatrix na něj.

,,Vždyť jsem skoro nic neřekl." bránil se potichu.

,,A tobě řeknu jen jediné," ušklíbla se a namířila na mě hůlkou. ,,Crucio!"

Hůlka mi vypadla z dlaně a začala jsem se svíjet bolestí. Když se mi začínal svět ztrácet před očima, Bellatrix přestala a krutě se smála.

,,Proč?!" zakřičela jsem se slzami na tváři.

,,Mudlovská šmejdka jako jsi ty, si zaslouží bolestivou smrt!" řekla mi do obličeje a její početný doprovod se zasmál. I jí zacukaly koutky a hůlkou mi mířila přímo do obličeje. Neměla jsem žádnou šanci se ubránit, má hůlka ležela na zemi daleko ode mě. ,,Crucio!" zakřičela znovu.

Zakřičela jsem bolestí a padla k zemi. Oči jsem zavřela a přes tu bolest jsem necítila, jak mi po tváři stékají další kapičky slaných slz. Chtěla jsem, aby ta bolest přestala. Chtěla jsem umřít!

Po nějaké době to konečně skončilo. Neumřela jsem, ale nejhorší bolest přestala. Slyšela jsem nějaké hlasy, ale nebyla jsem dost silná na to, abych otevřela oči a tak jsem jen poslouchala.

,,Takže Andersen patří k nim?" zeptal se někdo. Jeho hlas mi byl povědomý. Byl to James.

,,Nejspíš jo. Kdo by to byl do něj řekl?" odpověděl mu nějaký jiný hlas. Tohle byl Sirius.

,,Mně se zdál nějaký podezřelý už od začátku." řekl hlas, který jsem slyšela ze všech nejlíp. Ten, komu hlas patřil, musel klečet u mě.

,,Náměsíčníku, co Carol?" zeptal se James.

Někdo mě pohladil prsty po tváři. ,,Carol, slyšíš mě?"

Neměla jsem dost sil na to, abych mu odpověděla. Prsty se z mého obličeje přesunuly na mé zápěstí. Snažil se nahmatat můj tep.

,,Dýchá!" zakřičel Remus radostí. ,,Ale nevnímá."

,,Vezmeme ji na ošetřovnu." rozhodl Sirius.

Velmi potichu jsem zaskučela na nesouhlas.

,,Já vím, že se ti nechce," zašeptal. ,,Jenže ten útok byl opravdu zlý a já nechci, abys měla nějaké následky kvůli takové krávě jako je Bellatrix."

Řekl, že je Bellatrix kráva. Kdybych měla dost sil a náladu, tak bych se zasmála.

,,Mám Carol vzít?" zeptal se Sirius. ,,Po svých asi nepůjde."

,,Já ji vezmu." ozval se James a slyšela jsem, jak se ke mně přibližují jeho kroky.

,,Ne!" zarazil ho Remus. ,,Já Carol vezmu." s velkou opatrností mě vzal do své náruče a pevně mě držel.

Cesta v Remově náručí uběhla rychle. Když jsme došli na ošetřovnu, opatrně mě položil na lůžko a James šel pro madame Pomfreyovou.

Hned co přišla, donesla s sebou nějaké léky a teplý čaj.

,,Tak co? Jak to s ní vypadá?" naléhal Remus na madame Pomfreyovou, když mě vyšetřovala.

,,Žádné následky jí nehrozí. Měla štěstí, někdo jiný by se už z toho nedokázal vzpamatovat," odpověděla mu. ,,Ale i přes to si tu slečna Lillardová poleží."

Léky zabraly a já jsem pomalu začínala cítit své tělo. ,,Jak dlouho?" zeptala jsem se.

Všechny oči v místnosti se otočily na mě. Remus, který seděl vedle mě, si oddychl, Madame Pomfreyová se usmála a Sirius s Jamesem se na sebe šťastně podívali.

,,Pro jistotu zhruba týden." odpověděla mi madame Pomfreyová.

Když si Remus všiml mého zděděného obličeje, naklonil se ke mně. "Neboj, budeme za tebou každý den chodit." řekl a usmál se.

Stiskla jsem jeho ruku a usmála se na něj taky.

Po dlouhé době další kapitola, snad se líbí.
K🤍