Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola první-matka

Moje nejmilovanější maminko. Až tohle budeš číst, bude již téměř po všem a já si půjdu pro smrt. Za své činy, které budu nyní muset učinit si nezasloužím tvé dřívější, nynější nebo budoucí odpuštění, protože se prostě nebudou moci dát odpustit. Možná že právě díky tomuto deníku pochopíš, proč jsem vlastně učinila to, co jsem učinila. Proč jsem udělala to, v co jsi nedoufala a přála sis, aby to byla pouze fantazie, pouze noční můra. Přála bych si pouze, abys byla v bezpečí a neobviňovala se z mých činů, neboť Ty za ně moci rozhodně nebudeš...

Nízká, černovlasá žena, jejíž oči byly stejně jasné jako dva smaragdy, šla klidným krokem od hřbitovní brány. Procházela kolem hrobů pro ni známých i neznámých lidí, kteří zde tiše odpočívali. Její kroky však mířily přibližně do prostředku hřbitova, kde byl onen hrob, na který se přišla podívat. Zastavila se přímo před pískovcovým pomníkem a prázdným pohledem naň ho hleděla.

,,Babičko, dědečku, přišla jsem se na vás podívat," řekla tiše žena a dřepla si před náhrobní desku, aby na ni udělala tři kříže. Poté se opět postavila a zadívala se na dvě jména, která byla zlatě vepsána na pomníku. Isobel McGonagallová a Robert McGonagall byli její prarodiče a pro ženu jediní. I když věděla, že má někde otce, netoužila se s ním poznat blíže, natož s jeho rodiči. Aby však nikdo nezjistil, kdo je černovlásčina matka, osvojila si místo matčina či otcova příjmení příjmení své babičky-Rossová.

Černovláska vytáhla ze svého hábitu kytici býlých kopretin a pomalu ji položila na desku hrobu svých prarodičů. Poté mávnutím hůlky zapálila ve dvou lucerničkách svíčky a opět se postavila. Koutkem oka zahlédla, že na hřbitov právě přišla i další osoba. Sklonila se tedy a na rozloučenou nakreslila opět na náhrobní desku tři kříže. Poté se otočila a vydala se svižným krokem pryč ze hřbitova.

Osoba, která před neparnou chvílí přišla se zarazila v pohybu. Její oči se setkaly se dvěma smaragdy, v níž se zračila prázdnota a žádná emoce. Druhá příchozí si nejistě přidržela svou pravou ruku u rukávu zeleného hábitu a sledoval černovlásku v jejíž vlasech se nyní objevily prameny modré.

,,Met," vydechla žena s hranatými brýlemi a její přísný pohled se na chvílí rozplynul. Met však neodpověděla. Pouze se otočila a přidala ještě více do kroku, aby byla ze hřbitova co možná nejdříve pryč, takže její černý plášť za ní jen zavlál. Jakmile se tedy dostala za hřbitovní bránu, přemístila se. Nechtěla totiž rušit mrtvé na hřbitově.

Objevila se na pozemcích velké vily, které by se spíše svou velikostí dalo říkat i malý zámek. Vilu obklopoval park, který však působil velmi pustě a prázdně. Na tyto pozemky se sice kouzelník nebo kouzelnice mohl přemístit, ale jen do určité vzdálenosti. Blíže než je padesát metrů jste se k domu nemohli přemístit a do domu již vůbec ne.

Met se přemístila k bráně černé jako noční obloha, jež zdobyly dva mohutní hadi, kteří místo očí měly smaragdy. Hadi hlídali bránu, která právě lemovala onu nejbižší možnou vzdálenost k přemístění. Zbytek pozemků byl sice téže uzavřen, ale byl v podstatě přístupný komukoliv. K tomu, abyste se dostali do útlé blízkosti onohu domu, jenž byl převážně postaven z karlického mramoru s lehce, jak by řekli mudlové, klasicistním nádechem (to si však jeho právoplatný majitel nechtěl připustit, takže se tato podoba před ním nezmiňovala), jste museli znát heslo. Ti, kteří ho znali byli buď mrtví, v Azkabanu nebo byli někde na útěku.

,,Fidelis autem occidere," řekla Met a pohladila jednoho z hadů. Ten se zavlnil a spolu s druhým hadem otočili své hlavy nahoru, aby mohla Met vejít. Jakmile se tedy brána otevřela, Met se vydala po sněhově bílé kamínkové cestě do domu. Její čený plášť vlál za ní a poklesl až tehdy, když otvírala dveře od domu.

,,Jsem doma!" zavolala hned jakmile vešla do prostorné haly, kterou kolem dokola lemovaly dórské sloupy. Hala vypadala úplně jinak než vnějšek domu. Bylo to právě díky Met, která si přála mít světlejší dům, než právě zamýšlel její partner. Shodli se nakonec na tom, že z venčí nechají dům tak, jak si přál on a zevnitř ho udělají poněkud více pro Met. Právě díky tomu se kolem dórských sloupů vinul břečťan kolem dokola a uprostřed byla malá fontánka. Avšak i tak hala působila velmi temně a to díky jejím tmavě modrým zdím, které spíše připomínaly černou.

,,Právě včas, Métis," ozval se ledový hlas.

,,Je zde něco velmi naléhavého?" podivila se Met, když stanula tváří v tvář svému partnerovi.

,,Díky našemu malému Peterovi jsem zjistil, kde se ti Potterovi skrývají, takže jsem se rozhodl, že je poctím svou nehlášenou návštěvou," usmál se na ni zákeřně.

,,Můj Pane, buď hlavně opatrný," kývla Métis a Pán zla si ji stáhl do jednoho, pro ni né moc příjemného polibku.

,,Budu brzy zpět," řekl a odešel pryč. Jakmile se za ním zavřely domovní dveře, Met se se znechuceným úšklebkem oklepala.

,,Jen tak zpět nebudeš, protože Albus o tvém počínaní ví," ušklíbla se pro sebe Métis a vydala se dlouhou halou až ke dveřím na konci chodby. Za nimi se nacházel sál, uprostřed kterého se nacházel dlouhý ebenový stůl s židlemi kolem. Pouze jediná byla v čele a ta patřila právě jemu. Byla to nejtmavší místnost v celém domě. Nad stolem visel velký křišťálový lustr a na stěnách byly zaznamenány různé předměty, které upomínaly na Salazara Zmijozela.

Většina vražd se odehrála právě zde a sama měla na svých rukou spoustu cizí krve. Nenáviděla se za to. Nenáviděla jeho. Nenáviděla všechno okolo, ale musela dohrát tuto hru až do konce. Musela hrát tuto hru až do chvíle, kdy jí Brumbál neřekne konec...

Tak, máme zde další povídku. Doufám, že se bude líbit a určitě budu moc ráda za vaše ohlasy. Dopředu se omlouvám za hrubky a překlepy, ale snad to přežijete.

Ještě jednou bych vás chtěla odkázat na svou knihu Teorie přitažlivosti, které bych se nyní chtěla převážně věnovat.