Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola šestá-Zlomené srdce

Dny plynuly rychle jako voda ve vodopádu, ale stejně tak se vlekly jako slunce na poušti. Většina smrtijedů již nyní seděla pěkně v Azkabanu, a nebo prohlásili, že byli pod vlivem kletby Imperius. O Métis se však nikdo neodvážil zmínit nikdo z nich, tedy až na několik čestných vyjímek. Všichni se však vyhýbali jejímu jménu. Jediná Bellatrix přísahala až do své smrti věrnost Pánovi a Paní zla.

Ještě před několika měsíci se Denní věštec hemžil titulky typu: Paní zla-bojí se jí jen smrtijedi? Je nebezpečnější než byl Vy-víte-kdo?

Métis si povzdechla a hodila noviny do ohně. Pořád to samé pořád dokola. Věděla, že po ní jdou a jen díky Brumbálovi ministerstvo do dnes nevědělo, kdo je Paní zla, nebo-li Smrt zač.

Bylo tomu již sedm let od pádu jejího manžela a ona si nemohla dovolit cítit radost nebo alespoň úlevu, protože věděla, že se jednoho dne vše začne na novo a možná aby nebylo ještě hůř.

Met se zvedla od krbu a vydala se k oknu. Zahleděla se na krajinu, která obklopovala onen dům hrůzy, ve kterém se nyní nacházela. Copak nebyla nějaká neděje, že je již po všem? Že již vše skončilo a Pán zla se již nikdy nevrátí? Byla to krásná představa, ale Métis si byla moc dobře vědoma toho, že o tom bbude moci ještě pěkných pár let jen a pouze snít.

,,Krátura se moc omlouvá, paní, ale měl jsem vám předat tohle," ozvalo se za Smrtí z ničeho nic a ta se vyděšeně otočila. Před ní stál starý domácí skřítek a natahoval k ní svou drobnou ruku, ve které držel dopis.

,,Děkuji," řekla nejistě Métis a se stejnou nejistotou si onen dopis vzala. Krátura se hluboce poklonil a s hlasitým prásknutím se přemístil pryč. Métis se posadila do křesla a nejistě otevřela obálku, kterou nyní třímala v rukách.

Má nejdražší Met,

mrzí mě, co jsem Ti způsobil, ale také hlavně to, že jsem Ti zlomil srdce, které jsi mně tak odevzdaně věnovala. Myslel jsem, že jednám dobře, když jsem si myslel, že bys stejně byla pro Pána zla zbytečná, a že by se Ti v jeho službách nelíbilo, ale mýlil jsem se. Myslel jsem si, že jde jen a pouze o blbý vtip, který by dokázal snad vymyslet jenom můj bratr, ale když jsem si uvědomil, že je to realita, myslel jsem, že se na místě propadnu hanbou a studem, do čeho jsem Tě to zatáhl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se přidal na nesprávnou stranu, která způsobuje jen a pouze bolest. Za to bych Ti chtělostatně poděkovat, žes i v tomto směru otevřela oči, avšak sama sis je zaslepila natolik, že snad ani nevidíš, co se kolem tebe děje a čeho jsi příčinou. Ne, nechci Tě z ničeho obviňovat, protože moc dobře si jsem vědom toho, že za to všechno mohuh hlavně já.

Přál bych si, abys otevřela oči a i jako ta nejobávanější následovnice Pána zla se přidala na tu stranu, ktrá nezpůsobuje utrpení, bolest, zkázu a smrt. Přál bych si, aby ses znovu zamilovala do někoho, kdo Ti tvou lásku oplatí více, než Pán zla, ale hlavně více, než jsem Ti to dokázal opětovat já.

Klidně řekni svému muži, co se chystám udělat, protože já na to jsem a budu patřičně hrdý a to se již nikdy nezmění, protože je možné, že se již nevrátím. Se svou smrtí jsem již dávno smířený, protože si jsem moc dobře vědom toho, že si ji plně zasloužím za to všechno, čeho jsem byl příčinou a co jsem učinil. Met, ty se ale můžeš ještě vzdát svého postu a změnit se. Moc Tě prosím, udělej to a zachraň se. Já se již zachránit nemohu, ale pokusím se to odčinit tím, že zničím jeden z viteálů tvého muže.

Vždy jsem tě miloval a milovat budu, ale my dva jsme si prostě nebyli, nejsme a zřejmě ani nebudeme souzeni. Hvězdy nám nepřály a já jsem s tím, ač bolestivě, tak i přesto smířen a dovol mi Ti říci, že ač se mezi námi stalo cokoliv, tys byla jediná dívka, kterou jsem kdy miloval tak moc, že bych pro ni byl schopen skočit do ohně.

S láskou tvůj nejoddanější Regulus Arcturus Black.

Métis zničeně dočetla dopis, který byl poslední upomínkou toho, o se před několika lety stalo. Regulus Black se záhadně ztratil a nikdo o něm nevěděl vůbec nic. Métis svírala nyní v rukou vysvětlení, proč zmizel-Regulus zemřel.

Met se po tváři začaly valit slzy proudem jako kdyby se z jejích tváří staly koryta řek, které jsou divoké jako bouře sama.

,,Regu, ale já chci jen tebe," zašeptala Métis do ticha a přitiskla si dopis na srdce. Najednou jí tento dům přišel daleko nepřátelštější než kdy předtím. Připadala si zde tak bezmocná, osamocená a zlomená, jako ještě nikdy před tím. Pocítila také v sobě jjistou dávku nenávisti vůči sobě samé. To kvůli ní je Regulus mrtev, to kvůli ní se vydal hledat ten zpropadený viteál, aniž by tušil, že je to naprosto zbytečné. Proč se jen za ní nezastavil a neřekl jí toto vše do očí? Mohla by mu to rozmluvit, říct mu pravdu a odvést ho k Brumbálovi, aby ho někde ukryl.

,,Regu," vydechla opět mezi hlasitými vzlyky Métis a přitáhla si nohy k sobě pod bradu. Schoulila se takto do klubíčka a tiše plakala. Ztratila jediného člověka, kterého kdy milovala a nyní s jistotou věděla, že i on miloval ji. Nikdy si nechtěla přiznat, že by ji nemiloval, i když její matka na to často poukazovala, protože si přeci jen rod Blacků, do kterého právě Regulus patřil, potrpěl na čistou krev, kterou Métis neměla. K tomu byl ještě navís Regulus ze Zmijozelu a všichni profesoři moc dobře tušili, co parta, do které právě onen Zmijozel patřil, provádí za nekalosti.

Nyní však již opravu nezbylo nic jiného než jen pouhé vzpomínky, zlomené srdce nad opětovanou láskou, která však byla nenávratně pryč, slzy, které stékaly na kus pergamenu, jenž si dívka tiskla k srdci a tížibá prázdota, kterou by se dalo i zabíjet. Nic víc než bolest byste v oné dívce nenašli...

Kdybyste nyní potkali Smrt, tak i po těch letech byste jí začali říkat prázdnota. Dopis, který jí přišel před více než temi lety zanechal nejen na její duši, ale také v jejím srdci tak hlubokou jizvu, že se zní stala prázdnota na povrchu.

Samotný Brumbál se snažil po celá ta léta zjistit co se to s jeho pomocnicí stalo, ale nic víc než pouhé dohady na téma příčiny chování mladé ženy neměl.

Zato v Bradavicích začalo být opravdu veselo. Příčinou tohoto pozdvižení byl chlapec, jehož zářivě zelené oči by si k jeho matce nepřiřadil málokdo. Měl černé vlasy, které byly nepatrně splihlé a měl je střižené podle hrnce, tedy takby to alespoň řekli mudlové. Nad úzkými rty na nevelkém nose měl posazené kulaté brýle a na čele se mu rýsovala proslulá jizva ve tvarz blesku. Jmenoval se Harry Potter.

Harry Potter měl být na své přání zařazen do Nebelvíru, i když si Moudrý klobouk ze začátku trval na svém, že by ve Zmijozelu vynikal. Profesorka McGonagallová o něm s oblibou prohlašovala, že je to tichý vzorný žák, a že rozhodně není po svém otci, ale po své matce. Nad poznámkami tohoto typu se měl Severus opravdu obrovskou práci udržet, aby se nezačal smát na celém kolo, i když chtě nechtě musel uznat, že po tom tupohlavci Potterovi rozhodně zas až tolik není, protože James byl v lektvarech opravdu velmi podprůměrný.

Harrymu se v lektvarech dařilo i v celku obstojně, avšak na svou spolužačku Hermionu Grangerovou opravdu neměl, i když svému spolusedícímu spolužákovi a kamarádovi Ronovi Weasleyemu nejednou zachránil lektvar...