Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola třicátá devátá-Setkání

Métis kráčela po chodbě nemocnice U Svatého Munga. Díky Brumbálovi se dozvěděla, že je právě zde hospitalizována její matka.

Bylo to již pomalu více než dva měsíce, co se na veřejnost dostalo to, že zabila Severuse Snapea a za tu dobu se odehrálo spoustu věcí. Mezi jednu z těch nejzásadnějších bylo kromě útěku Hagrida z Bradavic i útěk samotného Albuse Brumbála. Ten si však našel svou vlastní cestu, jak se dozvědět co nejvíce o dění ve škole, takže moc dobře věděl, co nová ředitelka Dolores Umbridgeová vymýšlí.

Díky Albusovi byla právě teď tady. V těle blonďaté ženy, která byla v sedmém měsíci a šla navštívit svou bývalou profesorku.

Métis se zastavila před jedněmi dveřmi a opatrně na ně zaklepala. Co se jí podařilo zjistit bylo to, že její matka je na pokoji sama, avšak občas trpí ještě halucinacemi.

Když se totiž snažili odvést ministerští úředníci Hagrida z Bradavic, postavila se mezi ně Minerva a omračující kouzla, která byla určena pro polobra, schytala ona.

Jakmile se o tom Métis dozvěděla, tak přísahala, že pokud by to její máma nezvládla, vlastnoručně by Umbridgeovou vykuchala, a to před ministrem kouzlem Cornelliem Popletalem.

Blondýnka opatrně otevřela dveře a opět je zavřela. Letmo se rozhlédla po pokoji, než si na sebe odvážila vzít opět svou podobu.

Její maminka ležela kousek od okna a spala. Métis se smutně usmála a pomalým krokem došla až k nemocničnímu lůžku. Po tváři jí padala opuštěná slza. Jak dlouho s maminkou takto nebyla. Jak dlouho s ní ještě nebude moci mluvit, aby jí alespoň vše vysvětlila. Nečeká odpuštění nebo pochopení, přeje si jen, aby znala pravdu.

Černovláska si utřela onu osamělou slzu a svou maminku políbila na čelo, na kterém bylo znatelně více vrásek než když se s ní viděla naposledy.

Métis se posadila vedle postele na židličku a svou maminku z lehka chytila za ruku. Alespoň tu chvíli, co zde může být, si chtěla užít. Nevadilo jí, že její maminka spí. Chtěla být jen na chvíli s ní. To bylo vše o nyní žádala.

,,Métis," zašeptal najednou Minerva McGonagallová, když uviděla ženu u své postele. Černovláska prudce zvedla hlavu a její uplakané oči se setkali s matčiným překvapeným pohledem.

,,Maminko," zašeptala černovláska a se slzami v očích, které se snažila marně zahnat, se usmála.

,,Kolik krve máš na svých rukách? A kolik jí chceš na rukách ještě mít?" zašeptala profesorka přeměn s nic neříkajícím pohledem. Její oči se však leskly slzami.

,,Jen tolik, kolik bude potřeba," hlesla černovláska.

,,Proč jsi tady? Proč nejsi s ním?" ptala se opět Minerva.

,,Maminko, moc dobře víš, že jsem jen přelud ve tvé mysli. S Albusem jsme ti již tolikrát říkali, že je to jenom hra," usmála se povzbudivě černovláska, která se rozhodla využít matčiny pomatené mysle, aby ji ochránila.

,,Vážně? To si nepamatuji," hlesla Minerva a po tvářích jí začaly téci slzy.

,,Maminko, prosím tě, neplakej. Ty za nic nemůžeš. Jakmile to všechno skončí, budeme spolu," prosila jí Métis.

,,Ani nevíš, jak bych si přála, aby se mi toto jenom nezdálo. Abych ti mohla říci, jak moc tě miluju, ač jsi jeho žena. Já tě nedokážu nenávidět. Jenomže kdybys byla skutečná, tak bys za mnou nepřišla," povzdechla si Minerva a na chvilku zavřela oči.

Métis jí s bolestí v očích pozorovala. Chtěla by tu u ní zůstat, ale nemohla. Ne teď. Možná že je to naposledy, kdy se takto se svou maminkou vidí.