Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola sedmdesátá čtvrtá - rozloučení

„Tak už zbývá pouze Nagini a ten poslední viteál, co nevíme, co je," oznámila Hermiona na další schůzi Fénixova řádu. Brumbál spokojeně přikývl a podíval se na Minervu sedíc vedle něj. Moc dobře věděl, proč je ředitelka Nebelvíru tak zaražená. Od té doby, co jídal do rukou deník její dcery, se ani jednou neusmála, a to už to bylo více než půl roku. Stromy již za tu dobu stihly shodit listí, udržet nálož sněhu, setřást kvítka a znovu nasadit listí.

Minerva si nebyla jistá, jestli to, že zná pravdu ohledně své jediné dcery, jí spíše nerozrušilo ještě více, než jaké rozrušení cítila těch několik let. Najednou měla ještě větší pocit viny, neboť se domnívala, že dohnala dceru k sebeobětování. Nyní si nemyslela, že je Métis „pouze" mrtvá, nýbrž že je mrtvá kvůli ní. 

Co však již Minerva vědět nemohla, bylo to, že Métis od rána nervózně pochodovala po domě. Cítila, že se v brzké době stane něco, co vše změní, co vše vyřeší, jenomže nedokázala již vycítit, zda změna bude k dobrému, anebo k horšímu. K tomu všemu měl být za dva dny malé Nyx právě rok a Métis si nemohla dovolit jí sehnat dárek.

Nervózně se zvedla ze křesla a začala znovu přecházet po obývacím pokoji. Severus se měl spolu s Harrym, Ronem a Hermionou každou chvíli vrátit zpět domů ze schůze řádu. Cítila, že nastal čas, aby se vrátila, ale nemohla to nikomu z dalších obyvatelů onoho ukrytého obydlí hluboko v lesích říci, tedy alespoň prozatím. A navíc zde nemohla zanechat samotnou Nyx. Vlastně ani nevěděla, co to s ní udělá, až svou dcerušku na bůhví jak dlouho opustí.

Zapraskání v krbu zvěstovalo návrat Severuse i se slavnou nebelvírskou trojicí. Métis se otočila a s úsměvem, za nějž se jí úspěšně podařilo schovat její emocionální rozpoložení, ho obejmula kolem krku. Jakmile vzápětí ucítila i Severusovy ruce kolem svého pasu a jeho nos ve vlasech, měla pocit, že je mu nesmírně vzdálená, ale přitom je mu tak neskutečně blízko. Najednou jako kdyby si uvědomila, že i když Severusovi patří úplně celá, tělem i duší, tak stále byla, je a bude žena toho největšího černokněžníka všech dob. A pokud Pán zla padne a ona bude od tohoto sňatku oproštěna, s největší pravděpodobností půjde do Azkabanu a bude bez Severuse, Nyx, maminky a Harryho. 

To bylo to, čeho se nyní nejvíce bála. Věděla, že v životě nebude moci být nikdy šťastná, nebo aspoň ne dlouho. Zároveň jí také vědomí říkalo, že čím dříve tuto situaci rozsekne, tím rychleji by se vše mělo vyřešit. 

„Pět ze sedmi viteálů je zničeno," zašeptal jí Severus do vlasů. Met se od něj nepatrně odtáhla, mírně se usmála a pohladila ho po tváři. Černovlasý muž jí úsměv vrátil a sklonil se k něžnému polibku.

„Teď se řeší, co je ten poslední viteál a jak zabít Nagini," ozval se Harry, jemuž při pohledu na líbající se dvojici před ním cukaly koutky. Met se zarazila, čehož si všiml Severus. Nikdo se neodvažoval nic říct. Ticho bylo přerušeno až po nějaké době ženou Pána zla.

„Nagini nebude takový oříšek, problém bude ten sedmý viteál," promluvila žena se sklopeným pohledem, již černovlasý muž pustil ze své náruče.

„Proč bude problém ten sedmý viteál?" nechápala Hermiona.

„Ty nevíš, co to je?" ozval se Ron, za což schytal přísný pohled od kudrnaté čarodějky stojíc vedle něj.

Met si povzdechla a začala znovu přecházet po místnosti. Rozhodla se. Dnes v noci odejde a zničí Nagini, ať to bude stát, co to bude stát. Na ostatních zbyde už jen viteál vytvořený omylem - Harry.

„Vím, co to je a i kde to je. Jen mě nenuťte to říkat nahlas. Zítra se vydejte za Brumbálem. Říkali jste, že dával..." Métis se musela odmlčet. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a zahnala slzy.

„Že dával mamince můj deník. V něm je seznam viteálů také. Připravte se ale, že to bude nepříjemný šok," zašeptala poslední slova černovláska a pohlédla na čtveřici před sebou. Čtyři páry očí se na ni překvapeně dívaly a jejich majitelé nevěděli, jak mají reagovat. 

„Ale proč nám to nechceš říct?" domáhal se Ron odpovědi. Met si sedla na pohovku a zahleděla se na trojici Nebelvírů před sebou. Tentokrát zbloudilou slzu neudržela.

„Zítra se to dozvíte a pochopíte," ozvala se skoro neslyšně tato šestice slov, jež spočinula z úst Paní zla. Nastalo ticho. Nikdo nevěděl, co dál říct. Až když černovláska odcházela, bylo ticho přerušeno.

„Ale o tom, že jsem živa, pomlčte. Ještě nepřišel ten správný čas."

Dveře zapadly za čenovláskou a znovu nastalo ticho...

Ta, které říkali Smrt se v půli noci zvedla z postele. Přes své nahé tělo přetáhla košili svého milence, který tvrdě spal na jejich společné posteli. Velká jizva se mu táhla přes nahá záda. Následek jednoho z mučení, jež musel absolvovat. Tenkrát mu chtěla pomoci, přemáhala se, aby nevykřikla a nezačala svého muže prosit, aby ho už nechal, musela však zůstat s kamenným výrazem, aby se neprozradila. To by mohlo vše pokazit.

Métis se nad onou vzpomínkou oklepala a připnula si svůj kožený opasek. Ještě připnout plášť a byla oblečená tak, jak sem přišla a jak si ji všichni pamatovali. Takhle vypadala ta, která vlastnoručně zardousila Karkarova, aby se neprozradila. Tohle byl vzhled té, která zabíjela ty nejvěrnější smrtijedy, aby ulehčila boj Brumbálovi. 

Černovlasá žena se sklonila nad kolébkou vedle postele, v níž spala malá Nyx. Spokojeně si k sobě tiskla malého plyšového dráčka, bez něhož by nedala ani ránu. 

Se smutným úsměvem pohladila matka svou dcerku po růžové tvařičce, načež se otočila k tvrdě spícímu Severusovi. Chtěla ho zlíbat jako předešlé noci, ale nemohla. Probudila by ho a on by ji nepustil. S tímto vědomím položila na svou stranu postele dopis a vydala se pomalu pryč. 

Byla poslední dubnová noc, již zkrášloval zářící Měsíc. Métis pomalu zavřela domovní dveře a rozhlédla se kolem sebe.

„Emoce stranou. Dnešek bude začátkem konce," zašeptala do noci černovláska a přemístila se pryč.