Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola devátá-návrat

,,Má paní, co vy tady?" podivil se muž s ledovým pohledem. Métis se mu zahleděla hluboko do očí a muž jí téměř v okamžiku naznačil, že může vstoupit, což také hned udělala. Jakmile muž zavřel dveře, naznačil jí, aby ho následovala. Uvedl ji do salónku, jenž byl v tmavě zelených barvách.

,,Posaďte se," řekl muž a Métis se posadila do křesla, které zřejmě patřilo právě onomu muži, který vedle ní stál, protože se zarazil, avšak bez protestu zaujal místo na pohovce vedle.

Bylo ticho. Muž se bál promluvit a z jeho očí čišel čirý strach, neboť mu žena hleděla nic neříkajícím pohledem do světlých očí.

,,Máš u sebe něco, co patří našemu pánu," promluvila konečně žena nic neříkajícím tónem hlasu.

,,Ano, má paní," přitakal světlovlasý muž.

,,Chci jen vědět, že byl, je a bude tento předmět v bezpečí, protože jinak," pokračovala opět dál Métis, avšak ke konci věty ztišila hlas do hrůzného šeptání, které nahánělo nejednomu člověku husí kůži, ,,jinak budeš za to potrestán odpovídajícím způsobem."

V tu chvíli se dveře otevřeli a v nich se tyčila vysoká žena se stejně světlými vlasy jako měl právě její muž. Vedle ní stál jejich syn, který opravdu jako by otci z oka vypadl. 

,,Luciusi, kdo to..." nedokončila větu žena a místo toho klesla na kolena a s sebou stáhla i svého syna, který zjevně nechápal co se děje.

Métis na to nijak nereagovala. Přísně pohlédla na Luciuse, který ihned vystřelil na nohy a šel jí nabídnout to nejlepší víno, které na Malfoy Manor měli. Métis se však nepohnula do té doby, dokud netřímala sklenici červeného vína. Trochu se napila, a až poté se zvedla a pomalým krokem se vydala ke klečící dvojici.

,,Jsem ráda, Narcisso, že alespoň ty si pamatuješ na slušné vychování a učíš jemu i svého syna, když to tvůj muž nedokáže," řekla Métis důrazným hlasem a pokynula ženě, aby se spolu se svým synem postavila.

Métis se prudce otočila směrem k muži, který jen stěží skrýval strach z toho co nyní nastane.

,,Imperio!" zvolala Métis a sotva znatelným pohybem vytáhla svou kouzelnickou hůlku. Paprsek zasáhl muže, který před nimi klesl na kolena. Malý chlapec zděšeně vykřikl...

,,Severusi, co potřebujete?" zeptal se překvapeně Brumbál, avšak usmíval se tím svým typickým úsměvem. Černovlasý muž za sebou zavřel dveře a svižným krokem došel až k pracovnímu stolu ředitele Bradavic.

,,Vrátila se," vydechl ztěžka Severus a posadil se do křesla.

,,Pomalu Severusi. Citrónový bonbón?" usmál se Brumbál, za což schytal opravdu nepěkný pohled od lektvaristy.

,,Žádný bonbón nechci! Smrt se vrátila. Včera byla na Malfoy Manor. Přímo na Štědrý den. Mučila Luciuse přímo před zraky Narcissy a Draca," odsekl naštvaně Severus a kopl do stolu.

,,Dobře Severusi. Děkuji, že jsi mi to řekl. Můžeš jít," řekl lhostejně Brumbál a ukázal na dveře jeho ředitelny.

,,To je vše, co mi na to řeknete?!" vyjekl naštvaně Severus a z jeho pohledu létaly hromy a blesky.

,,Pro tuto chvíli ano," odtušil opět klidným hlasem Brumbál, avšak jeho pohled náhle ztvrdl. Severus se chystal mu na to něco říct, ale nakonec jen zatnul pěsti a naštvaně odešel z ředitelny pryč. Samozřejmě nezapomněl při tom pořádně prásknout dveřmi...

Další Vánoce bez její milované dcery a ještě stále ta samá prázdnota, jež pocítila prvně. Další rok skrývání její bolesti má za sebou. Stále si však nedokázala přiznat to, že by její dcera měla tak zlé a zkažené srdce. Musela se k němu přidat, ale z jiného důvodu než je touha po moci a utrpení.

Minerva naštvaně odhodila knihu vedle sebe a zadívala se do krku, ve kterém si vesele plápolal oheň. Jejím jedinýmpřáním jako, každé Vánoce, bylo to, aby se jí vrátila její jediná dcera. Možná že právě v tuto chvíli doufala v to, že snad na ni vyskočí z plamenů a láskyplně jí obejme.

,,Jsi bláhová," vydechla do tich ředitelka Nebelvíru. Vždyť o její dceři nikdo pomalu neslyšel ani během kouzelnické války. Jediné co o ní věděla bylo to, že se přidala na stranu zla, ale ještě nebyla chycena. Nemohla by být však chycena, kdyby byla mrtvá.

,,Tak a už dost," okřikla se znovu Minerva a naštvaně si setřela zbloudilou slzu, která se jí prodrala na tvář při myšlence na to, že je Métis mrtvá...

,,Já ti ale nelžu, Rone. Ten Tom Raddle ví, co se tady před těmi lety stalo," trval si stále na svém Harry a v rukou držel deník s černýma deskama a mával jim všude kolem.

,,Mně se to celé nějako nezdá, Harry," trval si na svém nedůvěřivě Ron.

,,A co se ti na tom nezdá?" nechápal stále černovlasý chlapec.

,,Tak se koukni, jak dopadla Hermiona," obhajoval se zrzek.

,,Ale to byla nehoda," skočil mu opět do řeči Harry.

,,Věř mi, že v tom bude nějaká souvislost," trval si i nadále na svém druhý chlapec. Harry si s povzdechem strčil delší vlasy za ucho a znovu otevřel deník Toma Raddla...

,,Takže se to už stačilo roznést," povzdechla si Métis a opřela si hlavu o opěradlo a zavřela oči.

,,Čekala jsi snad něco jiného?" zeptal se Brumbál, který měl založené ruce ve střížce na svém stole. 

,,Budu muset přitvrdit," řekla skoro až neslyšně čenovláska a její vlasy se napár okamžiku změnily na křiklavě červenou. 

,,Métis, nechystáš se snad udělat nějakou pitomost?" zeptal se přísným hlasem Brumbál, avšak z jeho hlasu byla znát strach s nejistotou. To však dokázal slyšet jen málokdo, ale právě mezi toho málokdo patřila i Métis.

,,To se ještě uvidí," ušklíbla se žena a spokojeně se napila ze své skleničky vína.

,,Métis, já tě prosím, aby ses nejdříve pořádně nad vším zamyslela, protože činy nelze vzít zpět," řekl již klidným hlasem Brumbál. Byl si moc dobře vědom toho, že pokud tuto bytost nezvládne on, tak už nikdo.

,,Díky za víno, ale vracím se zpět do podsvětí," položila s ironickým úsměvem na stůl prázdnou skleničku černovláska a zneviditelnila se. Musela uznat, že toto kouzlo, jenž ji naučil právě onen starý čaroděj.

Zapadly za ní dveře od ředitelny a vydala se přes Bradavický hrad pomalu pryč. Procházela potemnělým hradem, který v lednovém počasí vypadal až tajemně. Vzpomínky se v ní začaly probouzet jak mávnutím hůlky.

Po chvilce se zastavila a zadívala se z okna na zasněžené pozemky, které svítily pod závějemi sněhu, na které dopadalo měsíční světlo. Kde jsou ty doby, kdy se bezstarostně procházela po oněch pozemcích se svými přáteli, ale hlavně s Regulusem.

,,Je tam někdo?" ozval se kousek od ní hluboký, ale ledový hlas. Met sebou polekaně cukla, i když si byla vědoma toho, že je neviditelná. Pomalu se otočila a ocitla se kousek od černovlasého muže s vražedným pohledem. Severus došel svižným krokem až k oknu, kde černovláska stála a s rozsvícenou hůlkou si prohlížel pro něj prázdné okno.

Met zatajila dech právě ve chvíli když...