Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola padesátá třetí-hřbitov

Týdny plynuly jako voda a podzim byl v plném proudu. Listnaté stromy, kterých se několik nacházelo okolo domu, začaly pomalu shazovat své listy, které měly všemožné barvy.

Černovláska se však tohoto dne nacházela jinde. S kápí na hlavě a ve větru vlajícím pláštěm se procházela po hřbitově a prohlížela si náhrobní kameny. Za tu dobu, co tu byla naposledy jich přibylo až překvapivě mnoho.

Až strnule přihlížela tomu, kolik známých již odpočívá v pokoji, a to jenom na tomto hřbitově. Kolik jich muselo být jinde? Stejně? Více? Nebo snad méně?

Smutně se zastavila u náhrobku, kde bylo napsané jméno otce sedmi zrzavých dětí, jehož žena letos učila v Bradavicích obranu proti černé magii.

,,Arthure. Mrzí mě to," špitla černovláska a udělala na hrobě tři křížky. Poté jedním nepatrným pohybem vytáhla svou hůlkou a vyčarovala honosně zdobený věnec na hrob zesnulého muže.

S povzdechem udělala další tři křížky a poté se vydala hřbitovem dál a i nadále si prohlížela náhrobky, které míjela. Opravdu jich spoustu přibylo a i když to nebylo její vinou, stejně cítila, že v tom není nevině.

Konečně došla k onomu hrobu, kvůli kterému přednostně přišla. Sklonila se k onomu hrobu a opět udělala tři křížky na jeho desku.

,,Babičko, dědečku. Tak mě tady zase máte," špitla černovláska a zadíval se na náhrobek před sebou.

,,Někdy bych si už přála být s vámi," znovu zašeptala Métis a letmým mávnutím hůlky vyčarovala věnec i na tento hrob.

,,Ale nemohu," pokračovala tiše i nadále černovláska ignorujíc zvedající se vítr, který byl předvojem blížící se podzimní bouře.

Černovláska stála hledící stále na hrob před sebou a ignorovala dešťové kapky, které jí prudce smáčely cestovní plášť s kápí. Počasí však vůbec nenaznačovalo žádné zlepšení, ba naopak. Mraky byly čím dál tím víc tmavší a déšť čím dál tím víc prudký.

Métis však stála ještě značnou chvíli nehnutě před hrobem. Až když se voda dostala na její kůži, sehnula se ke hrobu, udělala tři křížky na rozloučenou a po posledním pohledu na onen hrob se s promočeným pláštěm, deštěm bičujícím do obličeje a silným větrem vlajícím proti ní vydala k bráně...

Promočená a na kost promrzlá zavřela za sebou dveře. Až v tuto chvíli si odvážila z hlavy sundat svou kápi. Ta s plesknutím dopadla na její záda a zapříčinila tak vznik louže na podlaze v předsíni.

S plesknutím schodila ze sebe onen černý plášť, který dopadl přímo do vytvořené louže, která se však stále ještě zvětšovala.

Vytáhla svou hůlku, aby své oblečení, ale hlavně plášť s louží vysušila, avšak než stihla cokoliv s hůlkou udělat, přerušila své vlastní kouzlo hlasitým kýchnutím.

,,Nemysli si, že se budu o tebe starat. A už vůbec ne proto, že jsi nezodpovědná," ozval se ledový hlas z druhé strany chodby.

Černovláska se na svého spolubydlícího naštvaně otočila. Severus stál uprostřed chodby se založenýma rukama na prsou a svým typickým neprůstupným pohledem.

,,To ani po tobě-hepčí-nechci," odsekla černovláska, která se opět marně snažila pomocí kouzla odstranit onu mokrou louži.

,,Jestli ti dělá-hepčí-radost cizí neštěstí, tak se teď musíš určitě velmi bavit," zasyčela černovláska, která své pokusy vzdala a svůj plášť si hodila přes rameno.