Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola sedmá-Lektvary

,,Weasley! Můžete mi říct, proč se nás snažíte všechny přiotrávit, anebo máte jen tak malý mozeček, že jste ho ani nedokázal zapojit na to, abyste si pořádně přečetl postup?!" prskal Snape při jedné z posledních hodin lektvarů tohoto školního roku, jenž měl společně s prvními ročníky.

,,Já jsem nech-" ,,Ale život nezajímají vaše tupohlavé výmluvy! Zkuste někdy zapojit ten svůj vrabčí mozek a přemýšlejte nad tím co děláte!" skočil mu do řeči stále rozzuřený Snape a Zmijozelští se měli co držet, aby se nezačali smát.

,,Pane, ale-" ,,Vy mlčte, Pottere! To, že vaše lektvary ještě kupodivu nezpůsobily žádnou paseku vám ještě nedává možnost hájit vaše neschopné spolužáky! Ukliďte to po sobě a zmizte," zavrčel Snape a naštvaně se otočil na podpadku, až za ním zavlál jeho dlouhý černý plášť.

,,Kéž by si pro něj přišla Smrt," zavrčel tiše Ron a doufal, že ho uslyší pouze Harry. Ten se naň ho nechápavě podíval, avšak v okamžiku Rona nakopl doholeně.

,,Jau! Co děl...." nedokončil Ron větu, protože si všimnul pohledu profesora lektvarů. Kdyby jeho pohled uměěl zabíjet, tak by se nyní již škvařil ve vlastní šťávě a Snape by se z něho pokoušel vytvořit nový lektvar.

,,Odebírám Nebelvíru padesát bodů za vaší neomalenost a do konce školního roku vám uděluji trest s panem Filchem. A pokud mě naštvete znovu, je dosti pravděpodobné, že se postarám o to, aby si Smrt přišla pro vás. To byste potom prosil i o Mozkomorův polibek, protože i to by bylo milosrdečnější než se nechat zabít Smrtí," vrčel tichým, avšak přesto výhružným hlasem ředitel Zmijozelu na svého zrzavého žáka, který jen vyděšeně polkl. Přesto si však nejen on, ale i Harry mohl všimnout záblesku v černých očích, který byl u Snapea velmi netypický. Podobal se záblesku strachu...

,,Zdálo se mi to nebo se Snapeovi při slově o smrti mihl strach v očích?" zeptal se Harry Rona, když šli ze sklepení na hodinu bylinkářství.

,,Ani se mu nedivím," odvětil Ron a pustil mezi ně Hermionu, která je právě doběhla.

,,Ale proč? Vždyť smrt je naprosto normální," nechápal pořád celou situaci Harry. 

,,Harry, podle toho, co jsem četla nemyslí Ron smrt tím způsobem, že umřeš, ale jedné z následovnic Ty-víš-koho bylo přezdíváno Smrt," odpověděla tentokrát Hermiona místo Rona. Ten však v zápětí pozoroval.

,,Ono se taky říká, že to nebyla jen jeho následovnice, ale také manželka. Nejen běžní kouzelníci, ale i Smrtijedi se jí báli, protože dokázala zabít opravdu nechutně bolestivým způsobem. Mnoho z nich, kteří poté skončili v Azkabanu se o ní poté ani nezmínili, anebo nedokázali vůbec vyslovit její skutečné jméno. Nikdo neví, co je ve skutečnosti zač, ale jedna věc je pro ni typická-málokdy prý promluví nahlas. Vždy s druhými komunikuje tak, že se jim dlouho dívá do očí a to, co by jindy řekla nahlas si jen a pouze myslí."

,,Spíš než jako realita mi to připomíná nějakou báchorku, která je přitažená za vlasy," odvětil Harry a Ron s Hermionou naň ho překvapeně vykulili oči.

,,Raději pojďte, abychom nezmeškali bylinkářství," dodal ještě černovlasý chlapec a vydal se směrem ke skleníkům...

Kdy to konečně všechno začne znovu, aby to mohlo již konečně jennou pro vždy skončit? Měla by už dávno sedět v Azkabanu v té nejstřeženější cele či být bez duše, protože by měla za sebou mozkomorův polibek. Nenáviděla se. Nenáviděla to, že se upsala rozsudku o tom, že si nadobro zkazí život. I když se Brumbál přislíbil, že se i na podruhé postaví za ní, nemusela to být pravda, protože již zde nemusel dávno být.

Métis si přiložila vlhký kapesník k další ráně, kterou si způsobila na pravém předloktí. Nepatrně na ránu přitlačila a krvácení se po chvilce téměrř zastavilo. S povzdechem poté hůlkou vyčistila podlahu, na které byla loužička její vlastní krve a poté i dýku, kterou ještě před chvíli třímala v ruce a rozřezávala si tím ruku. Ani již slzy neronila, protože si již na onu bolest zvykla a také neměla proč. nechtěla litovat sebe, protože moc dobře věděla, že si to nezaslouží, a tak přetrpěa další den s další bolestí, která nahrazovala její každodenní deprese.

Po chvilce, stejně tak jako to děláva již několik let, se zvedla a vydala se ke skříň ce, ze které si vyndala skleničku a nalila si do ní ohnivou whiskey. Tu vypila pomalu na ex, načež se zadívala ven z okna. Na stromech se nepatrně chvěly zelené lístečky a na jejich koruny pražila červnové sluníčko. Kolem stromu proletovali ptáci a vesele po sobě štěbetali.

,,Život je někdy tak krásný, ale přitom i tak směšný," zasmála se a povolila své sevření, takže sklenička, kterou do teď svírala v ruce dopadla na zem a roztříštila se na spoustu drobných střepů.

,,Život není směšný pokud víš, co od něj očekáváš," ozval se zaní důvěrně známý hlas.

,,Já vím, co bych od života chtěla očekávat, ale přesto očekávám něco jiného, protože jsem se svým snů a tužeb musela vzdát," otočila se Métis na Brumbála a nasadila ironický úsměv.

,,Tenkrát jsi za mnou přišla sama a oznámila jsi mi, co zamýšlíš udělat, ale já tě do ničeho nenutil," připomněl ji Brumbál a Métis se pohrdavě zasmála.

,,Kdybych jen věděla..." povzdechla si zničeně Met a zavřela oči.

,,Sama jsi mi řekla, že jsi si vědoma toho, do čeho se vlastně chystáš, jak se to jen říká, namočit," řekl s ledovým klidem ředitel Bradavic a zaujatě pozoroval tmavovlasou dívku, jež stála přímo před ním. Její vlasy však divoce měnily svou barvu. Chvíli byly černé, poté zase střídali všechny odstíny modré, byly také červené a v neposlední řadě i bílé. Než však stihl Brumbál jakkoliv zareagovat, Métis se podlomily nohy a klekla si přímo do střepů, které se nyní válely všude kolem ní, avšak ani jedna jediná zbloudilá slza si nennašla cestičku, aby jí ukápla z očí díky bolesti, kterou nyní pociťovala.

,,Ach, Met," vydechl Brumbál a i přes dívčiny proteesty jí pomohl zpět na nohy.

,,Moc dobře víš, že jsi jedna z klíčových hráčů k tomu, abychom vyhráli a zvládli porazit Voldemorta. Až všechno skončí, slibuji, že se za tebe postavím, aby tě neuvěznili jako ostatní smrtijedy," mluvil Brumbál naprosto klidným hlasem, avšak Métis ho poslouchala jen na půl.

Co je to vlastně štěstí, láska, svoda, přátelství? Ani jedno již nemám a přitom jsem měla všechno. Vzdala jsem se však toho všeho, aby to mohli mít druzí, ale za jakou cenu.

,,Až se vrátí Pán zla, vrátí se i jeho nejvěrnější spolu se mnou a jelikož nebudu moci být lepší než oni, stanu se mnohem, ale opravdu mnohem horší," vydechla nakonec nepřítomně Met a Albus strnul. Až v tuto chvíli si uvědomil, co se z Métis muselo stát, jakou cenu musela dát tomu, aby mohla sedět jako nejbližší lorda Voldemorta. 

Udělal jsem z ní to, co jsem z ní vytvořit nechtěl....