Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola třicátá sedmá-Dýka

Soumrak se snášel na Bradavické pozemky, po kterých již od brzkého rána chodil s Tonksovou i bystrozor Alastor Moody.

Ten den měli studenti zakázáno se po pozemcích potulovat. Pokud chtěli jít ven, mohli se vydat jen a pouze na nádvoří, kde však na dění musel neustále dohlížet nějaký zaměstnanec školy.

Během dne jim během volných vyučovacích hodin chodili pomáhat i někteří členové profesorského sboru, kteří zrovna měli volnou hodinu. Možná že to bylo i z toho důvodu, aby se případně vyhnuli vrchní vyšetřovatelce.

Během bílého dne se Tonksové a Moodymu podařilo prohledat louky, jenž se táhly kolem mohutného kamenného hradu.

Když se nyní začalo smrákat, jejich pátrání právě končilo u Černého jezera. Dvojice se rozhodla to pro tento den vzdát a přes les, jenž obklopoval další část Bradavic, se vydat zpět do hradu, aby si alespoň na chvíli odpočinuli, než budou pokračovat i nadále v pátrání...

Černovlasá žena poslouchala svého muže, který zdlouhavě, avšak nadšeně mluvil o svých plánech do budoucna. V jeho rubínových očích zářil plamen nadšení, ve kterém se neodráželo ani trochu pochybností o tom, že jeho plány musejí přeci vyjít.

Métis ho po celou dobu unaveně pozorovala svými dvěmi smaragdy a snažila se pro tom ne usnout.

,,Posloucháš mě vůbec?" zasyčel Temný pán na svou ženu a ta sebou polekaně škubla.

,,Ano, tedy snažím se, ale jsem strašně unavená," přiznala Métis po chvilce váhání a podívala se svému muži do očí. Ten se nad ní tyčil s nic neříkajícím pohledem, což černovlásce nedělalo právě nijak moc extra dobře.

Smaragdy by bývalý ještě dlouho hleděly do dvou nic neříkajících rubínů, kdyby však Pán zla neudělal něco, co by se od něho rozhodně nečekalo.

Temný pán došel pomalu až ke své ženě, která ho s upřeným pohledem neustále bedlivě pozorovala. Její muž však sklopil pohled k jejímu narostlému bříšku a po chvilce váhání si k němu klekl.

Métis ho překvapeně pozorovala a nepatrně se ve křesle napřímila, aby na svého muže viděla.

Temný pán svou ženu políbil na těhotenské bříško, načež si o něho opatrně opřel svou lysou hlavu. Levou dlaní však hladil místo, kam svou ženu před nepatrnou chvílí políbil a druhou ruku vložil do té její.

Métis byla v tu chvíli zaskočena. Začala přemýšlet o tom, jestli se její manžel neopil, protože toto chování u něho nebylo rozhodně normální, avšak na druhou stranu toto bylo za celou tu dobu poprvé, co jí projevil svou náklonnost nejen díky svým tělesným potřebám. V tuto chvíli se choval jako člověk, který miluje svou ženu, jež nosí pod srdcem jeho dítě. Problém byl však v tom, že si černovláska byla až moc dobře vědoma toho, že tento muž žádného takového citu jako je právě láska není schopen...

Nymfadora Tonksová šla vedle Pošuka Moodyho dobrých deset metrů daleko. Ač se vraceli do hradu, aby si dali na chvilku pauzu, nechtěli přerušit při chůzi své pátrání. Přeci jen mohli najít nějakou stopu, která by byla nějakým způsobem důležitá a kdyby ji přehlédli, mohlo by se stát, že by jim pátrání zabralo najednou daleko více času.

Tonksová si již přála stanout u Velké síně a na chvilku se posadit a vypnout. Po celém dni byla již opravdu unavená, jenomže s tím nic nešlo udělat. V hradu si mohla zajít za Poppy nebo za Křiklanem, jestli by jí nedali nějaký lektvar na doplnění energiemi, ale do té doby musela vydržet.

To si pořád opakovala do kola. V hlavě se jí pořád ozívaly slova, která jí neustále napomínala, aby se soustředila, aby jí ani její únava právě od tohoto úkolu neodradila, ani sova, jež právě přeletěla kolem a zahoukala není dostatečně silným rozptýlením, ani ten nůž, na kterým byla zaschlá krev a který právě přešla.

,,Tak moment!" vykřikla Tonksová a za přísného vrčení Moodyho o tom, jak se chová se vrátila pár kroků zpět. V jehličí před ní se nacházela dýka s černou vyřezávanou rukojetí. Na ostří byla zaschlá rudá krev, která očividně potřísnila i majitele oné dýky.

,,Alastore! Něco jsem našla!" zavolala Tonksová na svého kolegu. Ten se za svého brblání dobelhal až k ní.

Žena mezitím zvedla onu dýku ze země a začala si ji prohlížet. Nebyla to obyčejná dýka, to poznala hned na první pohled. Musela patřit někomu z vyšší třídy, protože byla až příliš honosně zdobena.

,,Dobrá práce, Tonksová," zabručel spokojeně Alastor a převzal si od ženy onu tajemnou dýku.

,,Večeře a odpočinek počkají. Musíme to tady propátrat. Pošlu Brumbálovi zprávu o tom, co jsme zde našli a vy se dejte zatím do pátrání," zavelel bystrozor, avšak Tonksová bez protestů poslechla...

,,Albusi, v Temném lese jsme našli zakrvácenou dýku. Sežeňte pár lidí a přijďte za námi. Budeme potřebovat pomoci s pátráním," dořekl patron zprávu a rozplynul se.

Albus Brumbál se právě chystal odejít z ředitelny, když v tom k němu přiběhl patron Alastora Moodyho.

Hned potom, co si ředitel poslechl vzkaz od proslulého bystrozora, se bez většího zaváhání vydal svižným krokem do Velké síně s plánem vzít s sebou několik učitelů a hned poté se vydat do Temného lesa za dvojicí bystrozorů, kteří se tam právě nacházeli.

,,Hagride, Filliusi, Horacio a Pomono. Pojďte okamžitě se mnou. A vy ostatní se postarejte o to, aby všichni studenti byli co nejdříve zpět na své koleji," oznámil nekompromisně ředitel školy jakmile došel k učitelskému školu. Všiml si, že Dolores Umbridgeová se chystá něco namítat, ale tu v tuto chvíli neřešil. Byl totiž rád, že profesoři ho následují bez jakýchkoliv dotazů ohledně jeho náhlého rozkazu.

,,Alastor s Tonksovou našli dýku a žádají nás o pomoc," vysvětlil Brumbál svým následovníkům, když vycházeli na dvůr školy.

,,Myslíte si snad, že je Severus mrtvý?" zajíkla se profesorka Prýtová, ale ředitel nijak nereagoval. To však všem jako odpověď stačilo. Díky tomu si dokázali domýšlet to, co si jejich nadřízený myslí...

Tonksová rozrážela větve, které byly všude kolem ní. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by šla snad dobře. Na druhou stranu co by taky chtěla. Aby na každém stromě vysela vlaječka s lektvarem a podle toho by šla jako při turistických značkách?

Při té představě se mladá bystrozorka musela zasmát. Na té vlaječce by měl spíše být přeškrtnutý šampon než lektvar. Potom by alespoň každý věděl, za kým že ty vlaječky alespoň vedou.

Nymfadora Tonksová se ohnula, aby prolezla znovu pod neprostupným houštím. V hlavě však stejně pořád přemýšlela nad tím, jak strašně moc komická je celá situace, kdy se všichni strachují o nenáviděného profesora a hledají ho.

Tonksová se narovnala a do zorného pole jí ihned padlo to, co způsobilo její následující vyděšený výkřik...