Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola dvanáctá-bubák

,,Až napočítám do tří, uděláš přesně tohle-omluvte mne-představíš si profesora Snapea v šatech své babičky," poradil porfesor obrany proti černé magii vyděšenému Nevillovi. Tan naň ho jen nevěřícně koukal.

,,Raz, dva, tři," napočítal Remus Lupin a otevřel dveře od skříně, ve které byl schovaný bubák. Jakmile se dveře otevřely, vyšel z nich všemi obávaný profesor lektvarů se svým typickým vražedným pohledem.

,,Notak, Neville, to zvládneš," konejšil ho Remus Lupin.

,,Ri-riddikulus!" dostal ze sebe nakonec Neville a mávnul hůlkou. Jeho obávaný profesor stál nyní před nimi  v šatech Nevillovi babičky, a to včetně její červené kabelky. Celá třída se dala do smíchu a bubák, který byl stále v podobě profesora lektvarů se začal vyděšeně rozhlížet kolem. 

,,Výborně. Tak pojďte někdo další. Třeby ty," řekl se smíchem Lupin a postupně takto ukazoval na všechny studenty, dokud nezbyli jen dva. Jimi byli Draco a Harry.

,,Tak Draco, pojď teď ty," vyzval ho s povzbudivým úsměvem jejich profesor. Draco něco otráveně zamručel a neochotně vytáhl svou hůlku. Velký pavouk na kolečkových bruslích, který byl původně bubákem Rona, se otočil na blonďatého Zmijozela. Všichni byli napjatí, kterého bubáka uvidí tentokrát. Ať se však  Draco snažil sebevíc, na mysl se mu dostávala pořád dokola ona scéna z dětství, kdy se u nich doma objevila mladá, hezká černovlasá žena a začala mučit jeho otce. Ona černovláska nyní stála přímo před ním i se svým ledovým úsměvem na tváři.

,,Riddikulus," řekl rázně Draco a nepatrně mávl hůlkou. Žena se ještě jednou chladně usmála a přeměnila se na malou panenku, se kterou by si ráda hrála kdejaká malá holčička jako s černovlasou princeznou.

,,Výborně. Harry, jsi na řadě," vybídl posledního studenta mladý profesor. Harry s úsměvem přikývl. Po chvillce se však místo panenky objevil před chlapcem Mozkomor. Všechna radost jako by najednou ze světa zmizela a zbyl je smutek a prázdnota.

,,Pozor!" odstrčil chlapce profesor obrany proti černé magii a velký Mozkomor se změnil na úplněk.

,,Riddikulus!" řekl nahlas zaklínadlo Lupin a úplněk najednou prasknul. Bubák byl zničen...

Seděla opět ve svém křesle a sledovala plápolající oheň před sebou v krbu. V  pravé ruce držela zapálenou mudlovskou cigaretu a levou si podpírala hlavu. Občas právě popotáhla ze své cigarety, ale jinak se ani nehnula. Neměla ani proč. Byla ponořena hluboko ve svých myšlenkách, ale i přesto postřehla sebemenší pohyb venku. Byla naučená býti opatrná a uzavřená do sebe, protože ten, který jí kdysi slíbil pomoc jí nepomohl, ani když tu pomoc potřebovala. Nyní už pomoc nepotřebovala, protože svou bolest skryla i před sebou a právě nyní se jí rozhodl pomoci, teď, když už je pozdě.

S povzdechem si protřela volnou rukou oči a podívala se na svou pravou rukou. Z cigarety, která právě v ní našla své útočiště se klidně kouřilo. Černovlasá žena si ji začala prohlížet. Za chvilku ona cigareta zhasne. Bude to stejně snadné a stejně rychlé jako když brala člověku život. Prázdnota, možná bolest, ale nakonec jen nevědomost, klid a poté ticho, jako kdyby onen člověk nikdy neexistoval.

Métis se rozmáchla a cigaretu, kterou až doteď držela v ruce, hodila do ohně před sebou. Ten jen zlověstně zasyčel, ale poté se opět ozívalo jen klidné praskání ohně. 

,,Jako my. Až umřeme, tak nikdo pomalu nebude vědět, že jsme zde byli. Prostě se na nás zapomene," vydechla do ticha černovlasá čarodějka a zavřela oči...

,,Draco, kdo byla ta černovláska zač?" zeptala se Pansy, když po hodině obrany proti černé magii mířili do sklepení na lektvary.

,,Do toho ti nic není," zavrčel blonďatý Zmijozel a naštvaně přidal do kroku. Nehodlal se s nikým bavit o tom, co kdysi zažil a čeho byl svědkem. Nehodlal nikomu vysvětlovat, že ta krásná černovlasá žena je ve skutečnosti ta samá osoba, které so bojí celý kouzelnický svět snad ještě více než samotného Pána zla.

,,Promiň, ale jen by mě to zajímalo," trvala si dále na svém tmavovlasá Zmijozelka.

,,A já ti říkám, že ti do toho nic není. Tečka," odsekl naštvaně Draco a vydal se pryč od dívky, která by se ho pomalu nejraději držela zuby nehty...

Nevěděla co má dělat. Ať se snažila sebevíc, výsledek byl stále stejný jako posledních třináct let. Venku již opět napadl sníh a brodit se v něm bylo opravdu nepříjemné. Jak ráda by se vrátila nazpět do svých studentských let, kdy se mohla bezstarostně procházet po zasněžených Bradavicích, pít horkou čokoládu, být v knihovně, anebo se hřát někde u krbu.  Jak tenkrát bylo vše snadné a její jediný problém byl ten, aby odevzdala všechny úkoly včas a zvládla se připravit na zkoušky.

Svůj kabát si přitáhla blíže ke svému tělu a pokračovala v cestě hlubokým sněhem, který jí sahal až po kolena. Na mysl jí však přišla vzpomínka na její radostné mládí v Bradavicích, na zimu, kterou prožila společně s jejím milovaným Regulusem.

,,A mám tě!" zvolal radostně Regulus, kterému se konečně podařilo doběhnout mladou Mrzimorku. Ta přidala do kroku, avšak černovlasý mladík zakopl, chytil ji za ruku a stáhl jí s sebou do závěje sněhu. Métis překvapeně vypískla a se smíchem spadla na mladého Zmijozela.

,,Víš že máš strašně nakažlivý smích," usmál se na ni mladý aristokrat a zastrčil jí pramen nezbedných vlasů, které nyní nabíraly na růžovém odstínu, za ucho.

,,Víš že se hezky usmíváš," prohlásla vesele Métis a věnovala mu jeden ze svým zářivých úsměvů, který by klidně mohl nahradit i Slunce na obloze.

,,A vědělas o tom, že tě asi brzy okradu?" ušklíbl se lišácky Regulus a přitáhl si svou mladou lásku blíže k sobě.

,,Hm, tak to by mne zajímalo, co mi ukradnete, pane," pohladila ho po tváři drobná dívka. Regulus se jen znovu ušklíbl a přitáhl si jí do vášnivého polibku. Métis mu s radostí obmotala ruce okolo krku a mladík jí obmotal ruce okolo pasu.

,,Jsem zvědavá jak vy dva budete vysvětlovat zápal plic na ošetřovně," ozval se nad nimi dobře známý, přísný hlas. Métis sebou polekaně škubla a ihned slezla ze svého kluka. Nyní stála tváří tvář své matce, která se netvářila vůbec nadšeně.

,,Pane Blacku, bylo by dobré, abyste se i vy z toho sněhu zvednul a co nejrychleji se vrátil zpět do školy. Vy slečno půjdete se mnou a to ihned," zavelela profesorka přeměn a nekompromisně se na svou dceru podívala. Ta kývla na Reguluse na rozloučenou a poslušně cupitala za ředitelkou Nebelvíru...

Když tak na to Métis vzpomínala, smutně se usmála. Tento okamžik byl totiž ten, kdy její matka zjistila, že chodí s čistokrevným kouzelníkem, jehož rodina je až odporně závislá na tom, aby zůstala pouze čistokrevnou. Matka jí také za její výběr pořádně vynadala a varovala jí, že se s ní určitě rozejde, protože je nyní pro něj jen povyražení, ale ona ji neposlechla.

Spěšně zahnala své slzy, které se jí dral z očí ven. Ne, nebude plakat kvůli minulosti. Nemá přeci již žádné city a nikdy je již mít ani nebude...