Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola čtyřicáta druhá-Mrtvá

Tlumené vzlyky se ozývaly pokojem, který se nacházel v patře na druhé straně chodby než ten Severusův. Černovláska byla zachumlaná v blankytně modrých peřinách a svou snahu o spánek již dávno vzdala. Místo toho propukla v žalostný pláč, jehož slzy skrývaly nejednu bolest s nejedním příběhem a tajemstvím.

Již třetí den nedokázala nic pozřít, i když Severusovi vždy něco uvařila. V hloubi duše se však bála chvíle, kdy se jí onen muž zeptá, proč se s ním vlastně rozhodla dočasně bydlet.

Odbyla další hodina, kterou černovláska proplakala, avšak nyní již nedokázala plakat. Hluboko v sobě chovala tak hlubokou prázdnotu, která jí v tom začala úspěšně bránit. Už nemohla. Nemohla jinak. Už to prostě takto nešlo.

Černovláska se posadila na posteli a bez jediného zaváhání otevřela noční stolek. Tam v jednom ze šuplíků se nacházelo to, co nyní potřebovala.

Ostří nože se zalesklo ve světle Měsíce a zanedlouho již bylo smáčeno rudou krví, která ještě před okamžikem patřila zlomené černovlásce.

S prázdným pohledem pozorovala svou krev, která jí stékala po zápěstí na bílé prostěradlo, které se začalo zbarvovat do ruda. Avšak ani tato štiplavá bolest jí nedokázala vehnat slzy do očí a už vůbec ne ukojit její vnitřní prázdnotu. Byla prázdná jako kdyby dostala polibek od Mozkomora.

Již dlouho přemýšlela nad tím, jestli má vlastně stále ještě duši, ale po událostech posledních dní si byla více než jistá, že svou duši již dávno ztratila. Bylo to však horší než aby si její duši vzal Mozkomor. Své duše se totiž zbavila naprosto sama...

,,A já už toho mám dost!" vyjekl Severus, když černovláska opět před něj položila talíř s obědem a sama šla pryč.

,,Mně budeš něco říkat o tom, že vůbec nejím a sama ses za tu dobu, co jsi tady něčeho nedotkla! Můžeš mi to nějako vysvětlit?!"

Černovláska se otočila na naštvaného může před sebou, který se nad ní tyčil jako stín. Neměla sílu o ničem mluvit. Možná že prostě nechtěla, možná že chtěla zapomenout, anebo možná že se i bála vyslovit onu pravdu nahlas a tím si ji přiznat. Sama nevěděla.

,,Budeš potřebovat více síly než já. Prosím, najez se a mne zcela ignoruj," řekla tiše černovláska hledíc Severusovi do očí.

Severus si ji s šokem měřil pohledem. Kdyby nevěděl, že není tím, za co se vydává, asi by se i bál a toto si k ní nedovolil, ale již druhým rokem znal pravdu. Métis byla skvělá herečka, protože musela obětovat všechno. Na druhou stranu ji vůbec neznal, takže ani v tuto chvíli, kdy ho nechala stát překvapeného v kuchyni, nevěděl, jestli jen hraje, či jestli to celé je pravda. V jejích očích bylo však něco, co mu dokazovalo pravdivost jejího chování...

Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit se vrátil, avšak jeho údajná žena zvaná Smrt je mrtvá

Po střetu několika kouzelníků na ministerstvu se dostala do povědomí informace o tom, že se Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit vrátil. Avšak podle svědectví znovu jmenovaného ředitele Bradavic se žena Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit ztratila, přesněji řečeno je mrtvá.
Nikdo však existenci oné osoby nepotvrdil, ale přesto je to pozitivní zpráva. Osoba, které se bojí i smrtijedi je mrtvá.
Více čtěte na stranách 5 a 6.

Minerva zničeně odložila noviny a rozhlédla se po Velké síni. Nebylo přece možné, aby její jediná dcera byla mrtvá. Vždy tenkrát v tom snu jí slíbila, že se ještě uvidí, protože se musí potkat tváří v tvář.

Jak najivní si nyní profesorka přeměn přišla, když si uvědomila, že vkládá naděje do jednoho snu, který nebyl skutečnost, ač by si to přála sebevíce.

Podívala se na Albuse, který seděl po její pravici. Jeho pomněnkově modré oči se stočily na jeho kolegyni a smutně kývl. Doteď měl před očima Pána zla, kterému ujelo, že jeho žena odešla, aby se našla mrtvá.

Albus Brumbál si byl moc dobře vědom toho, že pro Minervu je to snad ještě větší šok než když zjistila, že se z její dcery stal smrtijed.

V tu chvíli právě do Velké síně přicházela i Hermiona s Ronem a Harrym. Harry měl opět ponořený nos v učebnici, ale tentokrát obrany proti černé magii.

,,Je stejně příjemné, že je Brumbál zase ředitel," řekla s úsměvem na tváři hnědovlasá Nebelvírka.

,,Taky si myslím. Ale Freda a George sem už stejně nedostane zpět," přitakal Ron, který si právě nandával na talíř slaninu.

,,Ale stejně, Bradavice už bez nich nejsou ono," povzdechl si Harry a natáhl se po sýru.

,,S tím s tebou souhlasím. Je to asi stejně divné jako to, kdybych tě někdy viděl bez toho, jak si pořád čmáráš do učebnic," přitakal Ron už s plnou pusou.

,,Anebo jako tebe bez plné pusy," ohrnula ret Hermiona a znechucená stolováním svého kamaráda se raději otočila pryč...

Severus nevěděl, co si má o této nečekané návštěvě myslet. Přišla snad sem, aby mu vyvářela a sama se jídla ani jazykem nedotkla? Dává mu snad do jídla jed, který ho postupně zničí?

Naštvaně se zvedl, mávnutím hůlky uhasil krb a vydal se k oknu. Měsíc jasně svítil a Severus si vzpomněl na okamžik, kdy se právě za takového úplňku dostal díky všemi obdivovanému Jamesi Potterovi a všemi milovanému Siriusi Blackovi do Chroptící chýše, kde se akorát nacházel Remus Lupin ve své vlkodlačí podobě.

Kolem Měsíce právě prolétla hvězda, avšak mužovo přání zůstalo nevyřčené. Již dlouho si přál pouze jednu věc, ale smířil se s tím, že ji nikdy mít nebude. Nikdy nebude moci říct pravdu, protože by jenom uškodila a právě to ho čím dál tím víc ve své samotě sžíralo zevnitř.

Zavřel oči a opět se vrátil do dne, kdy se to všechno stalo. Ten den mohl zabořit svou hlavu do zrzavých vlasů, i když si byl moc dobře vědom toho, že se později za to bude proklínat.

Zavrtěl prudce hlavou a otevřel oči. Nechtěl být sentimentální. To si zakázal již před dlouhou dobou. Díky tomu nenáviděl právě tyto vzpomínky, které ho v sentimentalitě podporovali.

Naštvaně se otočil na patě a vydal se nahoru do patra do svého pokoje.

Vyšel schody a vydal se k mohutným dubovým dveřím, které byly v tomto domě všude, ale zarazil se. Z opačné strany chodby byly slyšet tlumené vzlyky.

Severus váhal. Nevěděl, jestli se má vydat za černovlasou ženou, anebo jestli ji má nechat o samotě. Nakonec se však rozhodl, že zajde onu černovlásku zkontrolovat.

Pomalu otevřel dveře do jejího pokoje a zděsil se nad tím, co uviděl. Černovláska seděla na posteli s uplakanýma očima a v rukou třímala dýku. Vyhrnovala si právě levý rukáv, takže se jí odhalilo celé předloktí.

V tu chvíli si muž až moc dobře uvědomoval, co se chystá udělat. Svižným krokem se proto rozešel k Métis.

Jakmile uslyšela žena kroky nedaleko sebe, vyděšeně se otočila, aby uviděla rozzuřeného Severuse.

Tentokrát Métis selhal její rychlý postřeh a Severus jí vytrhl dýku z ruky. Métis překvapeně vykřikla a natáhla se směrem po dýce, která jí byla odcizena.

Severus chytl Métis bolestivě za její levé zápěstí. Žena sykla bolestí a se slzami v očích se podívala na Severuse. Ten se jen otočil a stále svírající ženinu ruku se i s ní v závěsu vydal pryč...