Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola padesátá-noc

Strach svírál černovlasou ženu čím dál tím více. Nevěděla, kdy se její spolubydlící vrátí, proč odešel, i když to tušila, anebo jestli ho náhodou nikdo nechytne.

Ano, měla strach o toho černovlasého, věčně mrzutého muže, který jí před několika týdny omylem vyznal lásku, kterou mu ona však nemohla oplatit.

Nyní se však právě o onoho muže bála tolik, že nedokázala pomalu myslet na nic jiného. Sice si zakazovala si myslet na to nejhorší, ale nedokázala tak již učinit.

Rozrušeně se postavila a začala přecházet po místnosti.

Co když se mu něco stane? Má ho jít případně hledat? Co když se mu něco stalo a nedokáže si pomoci? Nebo co když ho našel Pán zla a... Ne, nemůže takto přemýšlet.

S povzdechem se posadila zpět do křesla a zavřela oči. Před očima se jí však začaly promítat všechny situace, ze kterých měla strach, které nechtěla aby nastaly.

Rychle otevřela oči a podívala se ke dveřím v naději, že tam stojí onen muž. Její nadějné očekávání se však nenaplnilo.

Svůj pohled po chvilce stočila k oknu, za kterým již bylo šero. To její strach a paniku ještě prohloubilo. Cítila, jak se začíná nekontrolovatelně třást, ale nevěděla proč.

Roztřeseně se postavila a se slzami v očích začala chodit sem tam znovu po místnosti. Ne, nemůže myslet negativně, to prostě nejde.

Nyní již s pláčem se vydala do předsíně. Bála se. Bála se o toho hada, kterého typická nálada by se dala přirovnat k mrazu.

S uplakaným obličejem, po kterém se však ještě stále kutáleli slzy, se vydala do patra. Nepamatovala si, kdy naposledy takto vyšilovala. Někdo by mohl říct, že když přišla o dítě, jenomže to to nemohla dát najevo.

Hodiny odbily další hodinu blíže k půlnoci. Černovláska vyplašeně přecházela po svém pokoji a snažila se uklidnit, jenomže to nešlo. Nechtěla o Severuse přijít a právě v tuto chvíli si to uvědomovala daleko více než kdy předtím.

Znovu se ozvaly hodiny a nyní již zbývala poslední hodina do nového dne. Za hodinu bude dnešek minulostí a budoucnost součastností.

Métis vyšla z pokoje a po chvilce zaváhání se rozběhla na druhou stranu chodby do ložnice muže, kvůli kterému nyní nedokázala spát.

Nešťastně padla na jeho postel a přitiskla si k sobě jeho polštář, který v tu chvíli začal tlumit její vzlyky. Chovala se jako malá a byla si toho vědoma, ale konečně po dlouhé době věděla, co si opravdu přeje. Její touha po Mozkomorově polibku se změnila na touhu po polibku muže, jenž měl právě v tu chvíli již spát v této posteli.

S další minutou se její touha prohlubovala a její nenávist v sebe samu se prohlubovala s uvědoměním, že se do jejího života přimíchal další had, na kterém jí více než záleží.

,,Vrať se mi, prosím," zašeptala mezi vzlyky do polštáře černovlasá žena, avšak v tom okamžiku hodiny začaly opět odbíjet a tentokrát nový den. V tu chvíli propukla černovláska v další pláč...

Černovlasý chlapec seděl na své posteli v chlapeckých ložnicích a hleděl z okna na Bradavické pozemky, které osvětloval stříbrný měsíc.

Celý den ho pronásledoval pohled onoho muže, kterého potkal na zastávce. Ten pohled již zažil, respektive měl alespoň takový pocit, ale nemohl si za Merlina vzpomenout kdy nebo kde.

S povzdechem si lehl zpět do postele a doufal, že se mu již konečně podaří usnout. Kdyby se ho však někdo zeptal, jestli je unavený, řekl by, že rozhodně ne. Věděl že spánek potřebuje, ale nemohl k tomu přimět své tělo, které bylo, jak se zdálo, plné života.