Only my

1. Kapitola

•Anastasia POV•
Už nějakou dobu jsem hledala práci a když jsem narazila na pozici osobní asistentky ve společnosti Kineros Robotic nemohla jsem to nechat jen tak. Párkrát jsem o ní slyšela ale moc jsem jinak nevěděla. Užasné bylo to že nabízeli skvělý plat a nějak jsem ten nájem platit musela.

Schůzku jsem měla v 8:00. Měla jsem se nahlásit na recepci a tam mi měli dát nějaké pokyny nebo co.

Vstávala jsem v 6:30 abych měla kdyžtak nějaký čas v zásobě protože jsem hned první den nechtěla přijít pozdě. Překvapivě jsem ráno vstávala dobře nejspíš protože jsem se opravdu těšila. Udělala jsem si raní hygienu a pak šla vybrat co na sebe. Docela dost dlouho mi trvalo než sem něco našla. Nakonec jsem zvolila klasiku. Černé kalhoty, čistě bílou košili a na to černé sako. Bylo to pohodlné ale zároveň dost formální. Zbylo mi ještě dost času na to abych se cestou stavila v nejbližší kavárně.

Když jsem dorazila před velkou budovu chvíli jsem si ji prohlížela. Pak jsem se podívala na čas a zjistila že mi zbývá ještě 10 minut proto jsem vešla dovnitř a zamířila k recepci. ,,Dobrý den jmenuji se Anastasia Thomasová. Jsem tady kvůli schůzce ohledně pozice hlavní asistentky." řekla jsem recepční, která se na mne podívala takovým soucitným pohledem a já nechápala proč. ,,Jistě mám vás tady. Když pojedete výtahem do 5 patra a půjdete rovně po chodbě dojdete k velkým bílým dveřím. Tam pak pouze zaklepejte paní Venable vás již čeká." "Paní Venable? Takže to bude žena." Pomyslela jsem si. Nebylo tam napsáno čí asistenta budu ale byla jsem ráda že to bude žena. ,,Mockrát vám děkuji." Pomalu jsem už odcházela když na mě ještě zavolala. ,,Přeji hodně štěstí." Jen jsem se usmála a vyrazila k výtahu.

Stála jsem před velkými bílými dveřmi. Koukla jsem ještě jednou na čas a přišla jsem úplně akorát a proto jsem zaklepala. ,,Vstupte." Ozval se hlas z druhé strany. Její hlas zněl velmi sebevědomě. Otevřela jsem dveře a uviděla jsem jak před stolem stojí nádherná žena. Tohle musela být paní Venable. Měla dlouhé zrzavé vlasy stažené v culíku. Na sobě levandulovou sukni a sako pod kterým měla bílou košili. Pak jsem se ji podívala do jejich krásně hnědých očí. Byla krásná o tom nebyl pochyb ale zároveň byla dost zastrašující.  Pak jsem se podívala co držela v ruce a byla to hůl? Pak mi došlo jak asi vypadám když tam jen stojím a zírám na ni. Najdou dvakrát zaklepala svou hůlkou o zem. ,,Dobrý den jmenuji se Wilhemina Venable. Vy musíte být Anastasia Thomasová." Bože její hlas byl úplně sametový ale dost přísný. Očividně měla ve zvyku si hned vzbudit určitou autoritu. ,,Dobrý den Anastasia Thomasová." Potvrdila jsem. ,,Posaďte se prosím." Ukázala na židli a sama si šla sednout za stůl. ,,Tak četla jsem váš životopis a dost mě zaujalo že je vám teprve 19 let. Co vás sem přivedlo slečno Thomasová?" ,,No tahle práce mě dosti zaujala a je dobře placená." ,,Proč bych ale měla vzít zrovna vás? Jste mladá a jsou zde další lidé kteří mohou nabídnou víc nemyslíte? Nemáte moc zkušenosti podle vašeho životopisu." Řekla paní Venable a dívala se mi přímo do očí. ,,To sice ano ale dokážu se opravdu rychle naučit spoustu věcí." Nevěděla jsem co jí mám říct abych ji přesvědčila.

•Wilhemina POV•
Četla jsem životopis Anastasie a byla jsem mile překvapena. Byla mladá ale dobře vzdělaná. Její životopis se mi líbil nejvíc ze všech i přes to že byla tak mladá a málo kvalifikovaná.

Dnes byl den kdy jsem měla pohovor s Anastasii. Nemohla jsem se dočkat až ji poznám. Bylo přesně 8h když někdo zaklepal, byla to určitě ona. Řekla jsem aby vstoupila a když jsem ji viděla jak tam jen tak stojí a prohlíží si mě vzala jsem si také celou její postavu. Měla kaštanově hnědé vlasy po ramena a krásné zelené oči. Byla hodně malá i na podpatkách, které měla. Mohla měřit tak zhruba 155cm. Šlo vidět že je hodně nervózní ale i tak vypadala naprosto úžasně.

Sice jsem se ptala proč bych měla vzít pravě ji když je tady víc kvalifikovaných lidí. Ale já už věděla že ona bude dokonalá. ,,Dobře beru vás." Řekla jsem a viděla jak se jí rozzářili oči. ,,Děkuji moc paní Venable nebudete litovat." ,,To doufám zítra vás tady čekám v 7h ráno. A netoleruju zpoždění." Řekla jsem a sledovala jak pomalu odchází z mé kanceláře.

748slov
Je tady nový příběh doufám že se líbí. Určitě budu ráda za zpětnou vazbu.💜