Only my

6.Kapitola

•Anastasia POV•
Ráno jsem se probudila docela v pořadku až mě samotnou překvapilo že mi nic není. Když jsem pořádně otevřela dveře byla jsem zmatená kde jsem. V tu chvíli mě ovšem zasáhly vzpomínky jako kamion. Ten chlap, paní Venable...počkat já jsem teď v domě paní Venable. Bože můj jsem v domě svojí šéfky, do které jsem zamilovaná. Hned jsem si sedla na postel a rozhlížela se kolem, byl to krásný bílý pokoj s jednou fialovou zdí. Na konci postele jsem viděla svoje šaty ze včera a pak si všimla co mám na sobě. Bylo to velké fialové tričko, které muselo patřit jí. Počkat ale nevzpomínám si že bych se převlékala...to znamená že to musela být ona.Uvědomila jsem si že mne musela vidět nahou. Proboha.

Když jsem se trochu uklidnila vstala jsem a rozhodla se najít kuchyň. Měla jsem hroznou žízeň a hlad. Šla jsem dolu po schodech a ucítila krásnou vůni. Šla jsem přes místnost což musel být obývací pokoj. Došla jsem ke kuchyni kde stala paní Venable za linkou. Něco tam míchala a zatraceně jí to slušelo. Vlasy měla svázané do rozcuchaného drdolu a na sobě nějaké domácí oblečení. Samozřejmě fialové.

Pak se otočila a přistihla mě jak zírám. ,,Dobré ráno. Víš o tom že je neslušné zírat." Řekla a usmála se na mne. Bože její úsměv, chci ho vidět častěji. ,,Dobré ráno." ,,Posaď se udělala jsem palačinky. Jak ti jinak je?" ,,Je mi až překvapivě dobře." Dala přede mne hotové palačinky a znovu se usmála. Chovala se jinak než obvykle. Byla milá, usmívala se a celkově byla hrozně sladká. ,,Chci vám poděkovat paní Venable, za všechno. Hlavně za toho chlapa." Podívala jsem se na ní a ona jen přikývla. ,,Neděkuj zlatíčko. A když jsme tu jen my dvě oslovuj mě prosím Wilhemina." "Mužů jí říkat křestním jménem proboha." Pomyslela jsem si. ,,Pusť se do toho nebo to budeš mít studené." Okamžitě jsem poslechla a začala jist.

Po výborné snídani mi došlo že bych asi měla napsat Eliz a celkově se začít pakovat. ,,Měla bych dát vědět Elizabeth že jsem v pořadku. No a taky bych už asi měla odejít." Když jsem se zmínila o Eliz v jejím výraze se něco změnilo. Vypadalo to jako vztek nebo snad žárlivost? Blbost proč by měla žárlit. ,,Samozřejmě jí dej vědět. Co se ale týká tvého odchodu můžeš tady klidně ještě zůstat jestli chceš." Jasný že jsem chtěla zůstat ale nemůžu ji přeci otravovat ještě déle. ,,Ráda bych ale opravdu tě nechci otravovat." Nejspíš chtěla něco říct ale slyšela jsem jak mi nahoře zvoní telefon. Samozřejmě to byla Eliz. ,,Ahoj chci se zeptat jestli jsi v pořadku nemohla jsem tě včera najít." Zeptala se mě ustaraně. ,,Ahoj neboj se jsem v pořadku. Co ty?" ,,Jo dobrý jen mě trochu bolí hlava." Po dalších par otázkách jsme se rozloučili a já šla zpět za Wilheminou.

,,Tak co je vše v pořadku?" Zeptala se ale v jejím hlase jsem slyšela nějakou faleš. ,,Jo jo všechno je dobrý. Eliz se jen ptala jestli jsem v pořadku že prý mě hledala tak se asi bála." ,,No to jí došlo brzo když tě tam nechala samotnou." Takový obrat jsem nečekala.

•Wilhemina POV•
Chovala jsem se možná trochu přehnaně hnusně ale opravdu jsem to nedokázala ovládnout. Žárlila jsem a to extrémně. Nechtěla jsem aby se s ní bavila. Moc toho o "Eliz" nevím ale to co vím mi stačí. To jak se na Anu dívá a svléká ji pohledem. Nebo jak na ní furt sahá. Vím že by mi Anna řekla že jsou to jen přátelské dotyky ale u Elizabeth to určitě nebyly jen "přátelské" dotyky. Prostě mi bylo jasné že jí chce dostat do postele. Ale bála jsem se že se ji to povede. Nebo ještě hůř co když Ana chce.

,,Mám takový pocit že bych měla radši už jít." Hned jsem vytrhla ze svých myšlenek když jsem tohle slyšela. Nechtěla jsem aby šla ale zároveň jsem jí v tom nemohla bránit. ,,Děkuju za všechno Wilhemino. Opravdu si toho vážím. Chtěla bych ti to nějak oplatit." Slyšet ji jak říká moje jméno bylo něco nádherného. Když řekla že by mi to chtěla nějak oplatit začali se mi v hlavě objevovat různé věci jak by to mohla udělat. To jsem ale nakonec hned smetla ze stolu. ,,Neděkuj a třeba mi to někdy oplatíš." Řekla jsem s úsměvem.

•Anastasia POV•
Když jsem byla na odchodu Wilhemina mi ještě podala malý kus papíru. ,,Tady máš moje číslo. Ozvy se mi hned jak budeš doma. Chci mít jistotu že si dorazila v pořadku." Poděkovala jsem jí a rozloučila se.

Doma mi teprv začalo docházet co všechno se vlastně stalo. Furt jsem tomu nemohla uvěřit. Ale zároveň mi po dnešku došlo že jsem do ní zamilovaná ještě víc. Cítila jsem se v její přítomnosti neskutečně bezpečně a pohodlně. Jen mi trochu nahánělo strach když jsem ji viděla jak extrémně rychle změnila náladu jen při zmínce o Eliz.

819slov
Jen chci abyste věděli že další kapitola vyjde nejspíš až v neděli protože už nemám žádnou předepsanou.💜