Just romantic (Hyunsung)

3.

Ráno Jisunga probudilo jemné šimrání slunečních paprsků, které se draly přes mezery v žaluzijích a dopadaly na jeho tvář. Pomalu otevřel oči a začal se protahovat. Stále ležel na gauči, jen Chan chyběl. Jisung se posadil a porozhledl se okolo sebe. Jeho oči si ještě pořádně nezvykly, že musí být otevřené a v naprosté pohotovosti
„ah, jsi vzhůru” ozval se milý hlas za gaučem. Jisung se otočil a viděl Chana, který tam postával ve věcech na doma. Jasně, byl víkend, nikam nemusel. Což se netýká Jisunga „jo, už jsem” Sung přikývl a postavil se. Nástěnné hodiny, které v obýváku visely, ukazovaly něco okolo deváté hodiny. Jisung si byl jistý, že už moc času nemá a musí do kanceláře. Ano, ani o víkendu ho práce nemine. Jak by taky mohla, když jeho otec vlastní jednu z prosperujících firem a on musí pomáhat. Tak, ne že by si stěžoval. Proč taky, když má zaručenou práci a o nic mu nejde. Ovšem, někdy je z toho tak unavený, že by se na to nejraději vykašlal
„dáš si snídani?” Chan se ho ještě zeptal než zmizel v kuchyni „nedám, musím jít. Úplně jsem zapomněl na to, že musím do práce. Otec by mě asi sežral, kdybych nepřišel. Znáš ho” Jisung popadl sako, které si včera sundal, aby ho zbytečně neupínalo „znám, přesto je to velmi milý člověk, dbá jen na pořádek, ale jsi přeci vzorný syn, nemyslím si, že bude mít problém, když dojdeš později” Chan měl pravdu. Jisunguv otec na něm lpěl, přesto i tak z něj měl respekt „máš pravdu, ale raději nebudu dráždit kobru bosou nohou” Jisung se uchechtl. Sice mu do smíchu moc nebylo, ale co měl dělat? Měl se znovu rozbrečet jako malé dítě? To nemá zapotřebí. Teda aspoň ne teď a tady, znovu.
„děláš dobře” Minho se zjevil s mokrou hlavou v obýváku a v zápěti uvěznil Jisunga v útlém objetí. Jisung nebyl překvapený, tady se to dělo vždycky a byl za to rád. Proto své ruce omotal okolo Minhova pasu a vydechl „cítíš se dneska líp?” Minho se zeptal a hladil Jisunga po zádech. Mladší měl na krajíčku, nechtěl se znovu rozbrečet, ale nemělo smysl lhát, protože ti dva to vždycky poznali
„ne” Jisung zamumlal a dál se mačkal na Minha. Oba dva mu byli vždycky tou největší oporou. Nebyla situace, kdy by mu nepomohli. Měli potřebu dát Jisungovi to, co mu chybí a to lásku, která ho zahřeje a uklidní „tak si s námi dej ještě snídani a pak můžeš teda jít” Minho se odtáhl a koukl na mladšího, který měl smutný výraz a po včerejšku červený nos. Vypadal jak jinak, než roztomile „nemůžu, musím jít. Zastavím se po cestě v kavárně, od tam tud to mám do práce blíže” Jisung pustil Minha a sako, které celou dobu držel, teď na sebe oblékl „jsi vždycky tak tvrdohlavý, dobře jdi, ale kdyby něco, tak volej” Chan ještě přišel věnovat Jisungovi objetí, než ho vyprovodili z bytu.

Jisung pomalu scházel schody dolů do přízemí. Nenamáhal se jet výtahem, chtěl si pročistit hlavu a na nic nemyslet. Musel své tělo nějak zaměstnat. Jisung opustíl panelový dům a mířil si to nejkratší cestou do kavárny, která je kousek od firmy, do které má jít. Kalhoty i košili měl mírně pomačkanou, přesto ho to nějak netížilo. Telefon měl v kapsy a peněženku jak by smet. Jeho auto stojí na parkovišti v práci, takže jít pěšky, je teď jediná možnost, jak se někam dostat.
Netrvalo to dlouho a už otevíral dveře od kavárny, kterou pravidelně ráno navštěvoval. Přišel k pultu a dívka, která tu už nějaký ten rok pracuje, se na něj usmála. Jisung ji úsměv oplatil a podíval se na nabídku. Chtěl si vybrat něco jiného, ale na druhou stranu, nevěděl jestli mu to dodá stejnou míru energie „jako vždycky” Jisung řekl a dívka kývla. Už byla obeznámena s tím, co si Jisung dává. Vlastně každý zaměstnanec tu. Nebylo dne, kdy by Jisung nepřišel a nedal si své horké americano. Hlavně v tomhle období. Už nebylo zrovna nejtepleji, takže se musel nějak zahřát.
Jisung postával u pultu a čekal na svoji objednávku. Nikdy to netrvalo dlouho a ještě má stále trochu času. Nehledě na to, že vypadá, jako kdyby proběhl džunglí. Na hlavě si upravil hnízdo, které zmerčil v odrazu od nástěnné cedule s nabídkou, která od sebe odráží světlo a můžete se v tom v klidu vidět. Nevypadal nejhůře, ale ani nejlépe. Prostě potřeboval to kafe, které ho pořádně nakopne a dá tu potřebnou energii.
„tak tady to je” dívka si získala Jisungovu pozornost, když pokládala kelímek s kávou na pult. Jisung vytáhl pár bankovek a svoji útratu zaplatil „děkuji” Jisung si to vzal a s lehkým úsměvem se otočil k odchodu. Opouštěl kavárnu a vydal se do práce. Cestou upíjel svůj nápoj a cítil, jak mu teplá tekutina zahřívá tělo od hrdla až do žaludku. Spokojeně zavřel oči a nápoj dal pryč od úst.
Zrovna když si ale upravoval kravatu, protože už viděl tu známou budovu, vylekal ho naráz do něčeho pevného. Kávu, kterou držel v ruce, vylil na sebe a opařil si tak břicho. Nemohl začít křičet, že má zničenou košili, protože to byla jeho chyba, nekoukal před sebe a hlavně, když byl chodník plný lidi „omlouvám se” Jisung vydechl. Nemohl uvěřit, že jeho "dokonalý" den pokračuje i dneska. Muž do kterého Jisung narazil na něj koukal celkem překvapeně. Čekal, že když narazí do kravaťáka, tak dostane ještě vynadáno, ale dotyčný se zničenou košilí se mu ještě omluví. Jisung zvedl svůj ztrápený pohled na vyššího a prohlédl si jeho outfit. Byl rád, že nezničil ještě oblečení někoho jiného. Poté přesunul svůj zrak na tvář dotyčného, aby zjistil, jak moc je naštvaný. O Jisungovi bylo známé, že byl trochu nemotorný, tudíž všechny tyhle pohromy vztahoval na sebe. Menší byl překvapený, když uviděl dokonale vypadající a klidnou tvář. Muž měl dlouhé hnědé vlasy, které měl sepnute do culíku z horních vlasů. Hnědé oči, které na Jisunga zíraly, dokonalý nos a plné rty. Jeho rysy byly dokonale, jako on sám. Vypadal jako model, což by se Jisung ani nedivil kdyby byl.
„ještě jednou se omlouvám, nechtěl jsem do vás narazit” Jisung se uklonil a zvedl kelímek, který po nárazu a vylití, okamžitě upustil na zem.
„nic se neděje. Koneckonců, jste polil sebe, ne mě” vyšší se usmál na Jisunga, který vypadal, že se zachvilku stejně psychicky zhroutí. Chtěl domu, do postele. Zapnout si nějaký film a oprostit se od reality, která ho zžírá. „jo, na tom něco bude. Ale i tak” hnědý flek na košili, zima ho začala obklopovat, hrozná nálada. Chtěl se z tohohle světa vypařit. Jisung si zapnul sako, aby to aspoň trochu zakryl a pohledem se vrátil zpět na vyššího, který začal vytahovat peněženku a peníze, které v zápěti podával Jisungovi. Ten nechápal proč se to děje, proto na něj jen hloupě koukal „za košili” vyšší řekl, když se Jisung neměl k tomu, aby si je vzal „oh, to není potřeba, je to jen košile a navíc, to já jsem na sebe vylil kávu. Taky jsem ji mohl vylít se svoji šikovností na vás” Jisung odmítal peníze. Vždycky tomu tak bylo. Navíc nebyl důvod aby je přijal „to je sice pravda, ale kdybych se díval před sebe a obešel vás, tak se to nemuselo stát, takže” vyšší se snažil mu peníze nacpat do náprsní kapsy na saku, ale Jisung uhnul „nebudeme z toho dělat vědu, kdybych nenerazil do vás, tak narazím do někoho jiného. Peníze schovejte, nějak se s tím vypořádám” Jisung se snažil vřele usmát a dát tak najevo, že mu to nevadí. Vlastně, možná byl i rád. Právě měl zničené oblečení, ve kterém byl včera na večeři, kde se s ním jeho přítel rozešel. Možná to tak mělo být „jste tvrdohlavý, že?” vyšší na Jisunga koukal se zájmem. Byl naprosto překvapený tím, jak Jisung vzdoruje „možná. Pakliže trváte na kompenzaci, tak jestli se ještě někdy potkáme, tak mi kupte kafe” Sung se usmál a vyššího obešel. Už tak se zdržel a jde zase pozdě „počkat a co vaše jméno?” vyšší se otočil a na Jisunga houkl. Jenže menší se neměl k tomu, mu ho říct.
„věřím v osud” Sung zvedl jen ruku a zamával. Nemohl se udržovat déle.